„Co vám rodiče řekli? Pojedete do Anglie na prázdniny? Přijedeme za vámi?“
„To bude asi podobné, co jste slyšel od jiných. Že jedeme jen na krátko, že přijedou za chvíli za námi, jen co budou mít vyřízené povolení od gestapa. Všichni jsme tam jeli, že se zase brzy uvidíme. Takže (scénu) na nádraží, si to každá se sestrou pamatujeme jinak. Snad já, která jsem byla mladší (to vidím jinak) a ona byla již ta větší, kteří pomáhali s těmi malými. Vidím maminku, jak se k nám protlačovala. Dnes už člověk neví, jestli to vidí díky filmu ,Všichni moji blízcí‘. Už si nepamatuji, jestli, když jsem ten film viděla, jsem říkala, že to je jako vzpomínám, nebo jestli to člověk převzal. Víte, sedmdesát let je dlouhá doba a stalo se to před sedmdesáti lety. Je mi nyní 81 let. Nevzpomínám, jestli tam byl tatínek, ale určitě tam byl. Zřejmě se všichni sešli u nás, než jsme odjeli. Mám totiž památník a ten mám plný. Než jsme odjeli, mám tam psáno od dědečka, od tety. Dědeček mi tam napsal: ,Hopsa hejsa do Londejsa.‘ Všechno je datovaný kolem toho 30. května.“
„Nevím, kdo nám našel to bydlení. Jestli strýc, nebo přes pana Wintona. To je takové okno, co máme, nikdo nám to už nebude umět vysvětlit. Byli jsme u Ms. Lamsdon, která byla ohromná, já jsem tam byla celou dobu. Ta se o mne starala jako o vlastní a mne mrzí, že jsem se nenaučila ji oslovovat teto a celou dobu jsem jí říkala Miss Lamsdon. Ačkoliv ten vztah byl jako k tomu nejbližšímu, s kým jsem se radila, když jsem něco potřebovala, kdo mne vzal na klín. To jsou takové věci… To bylo na venkově v Anglii, Ross-on-Wye v Herefordshire, když byl bombardovaný Londýn, tak mnoho dětí bylo evakuovaných z Londýna. Byl to krásný anglický venkov. (…) Napřed jsme tu angličtinu moc neovládali, to bylo rukama nohama. Děti se učí rychle, první rok jsme šli do venkovský jednotřídky dvoutřídky. Další školní rok jsem šla do anglické High School – soukromá škola, kde už nepoznali, že nejsem Angličanka. Děti se rychle učí.“
„Ptaly se anglické děti jak to, že jste se ocitla v Anglii?“
„Já mám takový dojem, že nás brali jako samozřejmost. Ještě v té vesnické škole, tam neměli žádné tušení, kde je Praha a nějaké Československo. Ještě se sestrou jsme blbnuly a říkaly, že bydlíme v jeskyních a oni nám snad i věřili. Oni se nikdy neptali, byla jsem ,little czech girl‘ a nebyly žádné antisemitské poznámky, já myslím, že by je to ani nenapadlo.“
„Jmenuji se Elinor Köppelová, nikdo mne jako Elinor nezná, všichni mi říkají Lenka. Narodila jsem se v České Lípě, asi náhodou, protože jsme byli odjakživa Pražáci. Asi byly prázdniny, protože jsem se narodila v červenci.“
„To bylo předčasně, že to maminku překvapilo na dovolené?“
„Já nevím, jestli to tak plánovali. To nevím. Já jsem odjela, když mi bylo jedenáct. Povídání o takových věcech si nepamatuji.“
Lenka Köppelová, jedna ze zachráněných „Wintonových dětí“, se narodila jako Elinor Schneiderová v roce 1928 v České Lípě. Celé dětství až do roku 1939 však prožila v Praze-Karlíně. Pocházela z asimilované česko-židovské rodiny. Na konci května 1939 spolu se sestrou odjely dětským transportem do Británie, nejsou však na oficiálních seznamech Wintonových dětí. Spolu se sestrou žily v hrabství Herefordshire, izolovaně od ostatních československých „Wintonových dětí“. Její starší sestra Margit Rytířová (Schneiderová) sloužila v britské RAF. V anglickém městečku Ross-on-Wye nedaleko hranic s Walesem chodila do školy, kterou ukončila v roce 1946. V témže roce se vrátila do Československa, brzo po návratu do Prahy se provdala. V roce 1949 se jí narodil jediný syn. Od konce padesátých let do roku 1985 byla zaměstnána v nakladatelství cizojazyčné literatury Artia, kde se seznámila s Alicí Klímovou - další z Wintonových dětí. Přes ni se později, v devadesátých letech, dozvěděla o osudu Nicolase Wintona a o tom, jak byl propojen s životem jejím a její starší sestry a jakým způsobem se zasloužil o záchranu jejich životů. Lenka Köppelová zemřela v roce 2016.
