„V Anglii nás čekalo velmi dobré přijetí, oni tam přijímali každého dobře a tím lépe vojáky – nutno připomenout, že v roce 1940 byla Anglie jediným státem, který válčl s Hitlerovým Německem, Francie přece kapitulovala. Pro srovnání – panoval zde ohromný pořádek a všechno zde mělo svůj řád, pozoruhodné bylo také zachovávání společenských norem. Bylo to vidět, když jsem byl určen do kurzu na sever Anglie, kam jsem cestoval vlakem, jako důstojník pochopitelně první třídou. Když jsem dojel na místo, přišli ke mně zaměstnanci, bagáž mně sebrali, řekl jsem, kam mám namířeno, a čekal na taxík. Za mnou byl generál a neexistovalo, aby byl odbaven přede mnou. Nutno říci, že naši hoši ze začátku přeskakovali, ale pak přišli na to, že to není dobré.“
„Já jsem kdesi sehnal Harleye Singla, to byla pěkná mašina. Jenže jsem najednou zjistil, že mně nejede – svíčka byla špatná. Už jsem měla pomalu motocykl naložený na autě, když přišel místní cestář a tu svíčku mně dal – dodnes mu ji mám vracet. Když jsem dělal dispozici k pilotovému mostu, velmi mi pomohl, protože mi řekl: ,Pane nadporučík, takový most tady nepostavíte. Je tam skála.‘ Já totiž neměl čas na průzkum. A tak jsem musel změnit dispozice a udělali jsme tam most na skříňových podporách.“
„Ptal jsem se třeba svého táty, který byl v první světový válce, a on říkal, že tam byli takoví, co neměli strach. Já na to moc nevěřím – každý má někdy strach. Ale když jste velitel, tak si musíte uvědomit, že pokud neplníte dobře svou funkci, tak to s vámi dopadne špatně. Člověk má obavy – musíte dávat pozor. Já si pamatuju, že jsem měl jako dopravní prostředek koně. To byl sibiřský kůň, kterému nevadilo, když se kolem střílelo, ale jak se začalo stmívat a kolem v lese světélkovaly pařezy, tak zapíchnul přední nohy a nešlo s ním hnout. Největší strach, nebo jak bych to popsal, jsem měl, když jsem chodil sám po frontě, kde jsem měl své lidi. Jednou jsem šel sám i bez koně, a jak jsem jako samotný dával pozor, viděl jsem, že jsem blízko německé průzkumné hlídky. Byl jsem strašně rád, že mě nezahlédli a dostal jsem se šťastně zpátky, protože v tom lese bych samotný neměl šanci.“
„Měl jsem po válce štěstí, že mě nezavřeli, v partaji jsem nebyl, pak jsem ale stejně přišel o místo v roce 1968. Můj vnuk se dnes diví, proč jsem se šel nechat zabít do války, jenže já byl produkt konečné fáze obrození, my byli vlastenci. Dneska je jiná situace, pochopitelně. Bylo nás takových hodně, už je nás míň.“
„Ženisti u nich (Němců) neměli velké ztráty, měli jich dost, a ti minovali, co mohli. Příklad - voják šel ve vesnici na vesnický záchod, na budku, a vyletěl i se záchodem. Nebo v chalupě šlápnul na druhý schod – vyletěl. Nikdo si nedovolil použít bunkr po Němcích dříve, než jsme ho odminovali.“
Můj vnuk se dnes diví, proč jsem se šel nechat zabít do války
Josef Krčmář se narodil roku 1917 ve východočeské obci Česká Rybná. Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava odešel do Polska, poté do Francie, kde vstoupil do nově se formující československé zahraniční armády. Výcvikem prošel ve Francii v městečku Agde, po kapitulaci Francie následoval přesun lodí do Velké Británie. V roce 1944 byl převelen na východní frontu a velel ženijnímu praporu při Karpatsko-dukelské operaci.