Romana Křenková

„Pak byl úchvatný týden, víkend nebo několik dní u příležitosti výročí okupace – v osmdesátém devátém, to přece byly velké demonstrace na Václavském náměstí a po celé Praze. Také třeba u Filozofické fakulty a na dnešním náměstí Jana Palacha. To byly velkolepé dny. To už bylo opravdu velmi rozjeté, a tak jsme chodili do těch demonstrací. Teď tam byla ta vodní děla a to byla velká legrace, když vás to dělo štrejchlo, to byla velká síla, ale zároveň budila v člověku děsný adrenalin. To byly moc hezké dny. A teď jsem tam viděla různé lidi – třeba toho profesora Hájka. Ten tam běžel v takovém kaftanu, běžel a to byl docela starý pán. Bylo to krásný… To už jsem cítila a i s přáteli, se kterými jsme o tom tehdy mluvili – i v Řempu –, už jsme cítili, že se něco děje, že to je proces, který je neodvolatelný.“

„Já jsem mu (Chartu 77 – pozn. ed.) poslala na vojnu a důsledky to mělo ty, že po něm na té vojně začali jít. V podstatě se z toho postupně vyvinulo to, že ho začali pronásledovat, že tam rozdává Bibli a čte z Bible a dostal tam Chartu a rozdává a čte z Charty, no, a začali ho pronásledovat na vojně pro pobuřování. Postupně se to vyvinulo v to, že prokurátor podal obžalobu a byl soud v Příbrami a tam ho odsoudili na osmnáct měsíců nepodmíněně za trestný čin pobuřování.“

„Já jsem na rozdíl od lidí, kteří se Charty báli, tak já, proč to říkám tak zdlouhavě, protože ode mě (rozhodnutí podepsat Chartu 77 – pozn. ed.) nebyla žádná odvaha, ale záchrana, existenciální záchrana. Já jsem potřebovala být s někým, s někým v partě. Já jsem byla strašně dlouho sama, na všechno. A já jsem potřebovala, abych byla alespoň někde, zaštítěná Chartou. Proč ne? Mně byly ty myšlenky Charty blízké, takže jsem strašně chtěla podepsat Chartu. Jenže osud tomu chtěl jinak.“

„Pronásledovali nás nejdříve pro pobuřování. To už začalo na faře, kde jsme se chovali způsobem… Můj muž se rozhodl, když netekla asi týden voda v té vesnici, kde jsme bydleli, že se půjde vykoupat k předsedovi národního výboru, kterému voda tekla. No, ale to byl samozřejmě čin hodný revoluce. Takže se šel vykoupat, vstoupil jednou nohou do jeho bytu, což bylo tenkrát prezentováno, jako že porušil domovní svobodu, a pak právě ztratil souhlas k výkonu duchovenské činnosti a šlo to všechno z kopce.“

„Hned po revoluci mi jeden kamarád řekl: ‚Hele, mám známého ministra, chtěla bys mu dělat vedoucí sekretariátu?‘ Tak jsem nastoupila jako vedoucí sekretariátu jednoho ministra a byla jsem plna revolučního vzletu a nadšení a ty začátky byly úžasné. Ale po pravdě řečeno, časem jsem chápala, že z těch funkcí, kde předtím seděli různí komunističtí vůdci nebo i lidé, kteří byli velmi spřažení s tím minulým režimem, tak zase začali přeskakovat do nových funkcí, do nových poloh. Tak na mě postupně doléhalo velké zklamání. Nevím, jak to vy vnímáte dneska, ale já jsem v mnohém zklamaná. Ale došla jsem k tomu, že to není ani tak politické zklamání, ale pochopila jsem, že tak nějak funguje lidská duše.“