RNDr. Karel Krška , CSc.

„Abyste si nemyslela, že byl nějaký kvalitativní rozdíl mezi těmi členy strany a nečleny. To není moderní dneska říkat, víte? Mnozí ti nečlenové partaje se tam chovali jako prasata. Jednak se báli a zadruhé v tom vycítili jakousi možnost, protože když ti komunisté nemohli, tak oni si chtěli líznout. Třeba tam byl na astronomii doktor Lang, který když byl předvolaný před tu komisi, tak říkal: ‚Soudruzi, já nejsem člen strany. Ale toto, co se tady dělo, to udělali všechno straníci. To udělali straníci. A já jsem se toho nezúčastnil, protože já nemám legitimaci, ale já mám srdce komunisty!‘“

„Teď v té partaji byla většina tady těch jak já, řekněme, a pak tam bylo to zdravé jádro. To zdravé jádro se nemohlo dostat k moci, protože tam byla většina. To kdyby se o něčem hlasovalo, tak, řekněme, docentu Špalkovi nepovolíme profesuru, příklad, a tak, kdo je pro to, ti dva by řekli, že jo, a těch dvanáct by řeklo ne samozřejmě – to je slušnej člověk, odborník. Tak oni to vyřešili tím, že nás z té partaje vyhodili. A to se dělo výměnou stranických legitimací. A to byly ty prověrky. Napřed se šlo po komunistech a potom se šlo po tom zbytku.“

„Jinak na té fakultě byly takové poměry. Fakulta je jedna a dělí se na katedry, dneska na ústavy, a na každé byly ty poměry jiné. Na některé nebyl nějaký takovýhle vyslovený komunista, nebezpečný, a tam to tak kouleli všelijak. No a pak byly katedry, kde třeba vedoucí trval na tom, že všichni včetně technických zaměstnanců musí být členy strany, protože trval na tom, že oni musí mít stoprocentní stranickost. Tak tam u nás to nešlo, protože tam měli lidi, které oni by byli nejraději vyhodili hned, ne až po tom vstupu vojsk, tak ty do té strany nenutili. Ale já jsem v ní byl. No a můj otec mi říkal: ‚Ty nesmíš získat nic z té partaje.‘ Protože otec byl z toho nešťastný. Maminka taky! A tak mně říkal: ‚Ty nesmíš z toho mít žádný zisk. Ty abys měl čistý svědomí, když už tam budeš mezi těmi, tak nesmíš mít z toho žádné výhody.‘ A já jsem taky žádné neměl. Když mě potom vyhazovali, tak mě vyhodili jako odborného asistenta, tak jako když jsem do té partaje vlezl.“

„Tatínek byl pozván na představení loutkového divadla na Starém Brně, kde měli loutky tři čtvrtě metru vysoké, to bylo největší v Brně. Tak s tatínkem jsme tam šli do divadla. A tak si vzpomínám, že proti mně šli po chodníku dva mladí lidé, drželi se za ruce, byl to kluk a holka. Nevím, jak byli staří, ale řekněme, že měli nějakých osmnáct dvacet roků. A měli na prsou židovské hvězdy. Mně se ty hvězdy hrozně líbily, tak jsem tatínkovi říkal: ‚Jé, to je krása‘, a tak dál. Můj tatínek, jak oni zašli, potom říkal: ‚To jsou největší chudáci, to jim nemáš co závidět, že tu hvězdu nemáš, protože to jsou Židé.‘“