„No a přišel rok padesát tři, my jsme seděli tady na zahradě, byla tady velká hruška, v pět hodin večer jsme dostali vystěhovávací dekret a v šest hodin ráno přijelo auto plný milicionářů a ti nás odvezli šedesát kilometrů za Plzeň do Potvorova. Co nestačili ukradnout po cestě, to rozbili, když to vyhazovali z aut. Tady z toho obýváku zbyly tři kousky, tady místo televize stálo maminčino křídlo Petrov, to tam rozhoupali a shodili z auta, takže co nestačili ukradnout, obrazy, nevím co všechno, tak roztřískali, když vyhazovali z těch aut. Já jsem chodila do průmyslovky, táta do ČSAO jako skladník, vstávali jsme ve tři hodiny ráno, protože zastávka vlaku Potvorov byla skoro tři čtvrtě hodiny od vesnice. Když se rozvodnil potok pod tratí, tak jsme se na podzim zouvali, vykasali jsme sukně, kalhoty a přebrodili jsme.“
„Maminka vyprávěla: ‚My jsme byly s těma Němkama kamarádky, žilo se v pohodě, jen přišel Hitler, já jsem se bála jít nakoupit, okna nám rozbíjeli kamenama. A když obsadili pohraničí, my jsme se ani nemohli dostat zpátky, lidi utíkali s rancema.‘ Táta sehnal nějaké auto, tak jsme se dostali sem a bydleli jsme nějaký čas u babičky na statku v Božkově, protože tady byli nájemníci. Pak začaly nálety a půl ulice běhalo k nám, protože jsme měli sklep vypodložený – jak bych to nazvala – vzpěrami, jako jsou v dolech. Tady stříleli, padaly bomby na Kolešovku, kde je ta stráň tady nad Božkovem, protože tam měli Němci flaky, tak tady se nám třásl celý barák.“
„Dědeček byl v Božkově třicet let starostou, jak píšou v nekrologu, když nastoupil mladý pokrokový rolník na místo starosty, první, co bylo, nechal vybudovat silnici z Plzně do Božkova a celou ji osázel lipami. Do té doby Božkov neměl nikde žádnou komunikaci. Poté začal tvořit komunikaci z Božkova do Letkova, ale dravý Letkovský potok, to je ten čůrek u kapličky, mu to strhnul. Děda nechal potok vyregulovat, postavit silnici, nakonec všechno spojil mostem přes řeku Úslavu. Ten most tady byl asi do osmdesátých let, kdy ho zbourali a postavili nový. Pak ještě nechal postavit školu, to byla první škola v Božkově, stojí tam dodnes, sloužila potom jako národní výbor, knihovna a teď zeje prázdnotou.“
Eugenie Kubalíková, rozená Saková, se narodila 28. října 1935 v Plzni. Její dědeček Petr Egermaier působil osmadvacet let jako starosta v Božkově, který se až později připojil k Plzni. Otec Eugenie Jindřich Sak byl před válkou kriminálním inspektorem v Plané, po obsazení Sudet v roce 1939 musela celá rodina uprchnout k příbuzným do Božkova. Protože otec jako člen sociální demokracie nesouhlasil po roce 1948 se sloučením této strany s KSČ, byl profesně degradován. Sakovi tak měli u vládnoucího režimu škraloup, navíc jim přitížilo udání od jejich sousedů. Na jeho základě byla matka Eugenie, Anna Saková, souzena za údajné „nadávání na komunisty“. V roce 1953 byli Sakovi, pravděpodobně v rámci Akce B jako buržoazie, vystěhováni ze svého domu a směli se vrátit až po třech letech. Pamětnice z kádrových důvodů nemohla studovat vysokou školu, po strojní průmyslovce ale nastoupila do lokomotivky Škodových závodů, kde našla příjemné kolegy i zajímavou práci.
