„Až ráno je vedli kolem našeho. Maminka stála s tou paní Planíčkovou, co bývala u nás ve vejměně. Její manžel byl taky sebranej. Tak byla tady, ať tam není sama. S klukem malým tříletým. Stály mezi dveřma. Oni ty muže vedli ve dvojstupu. A jak dneska slyším, jak ten jeden vlasovec říká: ,No mamko, poznáš svého chlopa?‘ - ,No co bych nepoznala. Zvedl ruku.‘ Tož tatínek zvedl ruku. Oni je zavedli do toho Velkého Újezda a tam je dva dny drželi ve škole, v takové dřevěnici o hladu a bytí. Potom je naložili na nákladní auto, někteří už ani nemohli jít, a odvezli do toho lesa na tu Kyjanici a tam jich naházeli do té boudy, co tam měli dřevaři na náčiní. Ta byla obložená metrovým dřevem, polili to benzinem, naházeli, zapálili.“
„To okno tenkrát muselo být zatáhnutý. A bylo slyšet: ,Chlapi! Pojďte hasit! U sousedů hoří!‘ Tož tatínek s bratrem vzali kýble a šli ven. Na dvoře byla taková pumpa, tak pumpovali a polévali to. Dlouho tatínek nepřišel. Až potom přišel. Měli jsme tam sporák a takovou lavičku. Tam si s tatínkem sedli. Jak dneska slyším maminku, jak říká tomu bratříčkovi: ,Drahošku, ty seš tak uřícenej.‘ Tatínek říká: ,No jak by nebyl, když pořád hasil a nosil kýble s vodou.‘ Trochu se to uhasilo a oni tam stejně naházeli to (fosforové destičky) a hořelo to stejně dál. Ale že to tatínek nezaregistroval, že je tam berou, kdo tam přišel hasit. Kdyby to býval zaregistroval a tady někde zalezli do sklepa, tak mohl zůstat. Musel si toho nevšimnout. Tady jsme měli takovou postel, seděli tu někteří vlasovci a ten jeden vlasovec říká: ,Vy dva půjdete se mnou.‘“
„Potom je naložili na nákladní auto, někteří už ani nemohli jít a odvezli do toho lesa na tu Kyjanici a tam jich naházeli do té boudy, co tam měli dřevaři na náčiní. Ta byla obložená metrovým dřevem, polili to benzinem, naházeli, zapálili. Všech těch devatenáct shořelo. Jak muselo být tomu tatínkovi, jestli ještě trochu vnímal, jak tam má svého kluka. Jak hoří a pomoc nebyla žádná. Až potom, až jsme byli osvobození, se na to přišlo, že jsou to ti Zákřovští. Vykopali je tam a dovezli. Do jedné rakve se všech devatenáct vlezlo. Takový to byly kousky masa. V Tršicích jsou pochováni. Bratrovi bylo sedmnáct a tatínkovi třiačtyřicet. Jak dneska slyším maminku, jak vždycky říkala: ,Kdyby aspoň ten chlapec mně zůstal.‘“
„A ještě po té hrůze vždycky večer zas přijeli vlasovci na koních a jezdili po dědině. Sledovali, jestli se tady bude něco dít. Tož žádný nevylezl. Každý se bál a my jsme zas chodili do toho sklepa spávat. No u nás ve sklepě, my máme pod tou stodolou takový velký dlouhý. Však jsme měli velký hospodářství. Tož brambory tam byly, řepa, na to jsme nanosili slámu, na tu slámu deky, peřiny a tam jsme chodili spávat. Všecky ty ženský, co zůstaly s těma svýma dětma. Tož tam jsme spávali. Každou noc. Už jsme viděli to osvobození. Jak začala ta střelba. Tak aji přes den se všecky ty ženský sešly a šli jsme do toho sklepa. Až potom někdo klepal. Máme ze zahrady takové okýnko do sklepa, takový neveliký. Tož klepal a to byl Jaryn Šišků. Jenom volal: ,Ženský! Nebojte se. Vylezte ven. Už jsme osvobození. Už je tady ta Rudá armáda. Nebojte se.‘“
„Tady Tršice, Přestavlky. Tam to bylo zas taková hrůza. Některej ten den po nás, po Zákřově. Taky tam zapálili chajdu. A kdo přišel, tak ji hasil. Tak ho tam na místě zastřelili. Na místě. Takže každej si mohl vzít toho svýho a pohřbít do svého hrobu a to bylo za nějakej den po tom Zákřově. Tady to bylo osmnáctýho dubna a tam to bylo myslím asi za tři dny, ale za dlouho ne (30. dubna, pozn. autora).“
Svatava Kubíková, roz. Marková, se narodila v roce 1931 v Zákřově poblíž Olomouce. Ve 13 letech byla svědkem tzv. zákřovské tragédie. Vojáci 574. kozáckého praporu 18. dubna 1945 zatkli pro podporu partyzánů v obci 23 mužů. O dva dny později bylo 19 z nich zastřeleno a spáleno v lesní boudě u samoty Kyjanice. Mezi nimi i její jediný bratr Drahomír Marek a otec Josef Marek. Po válce zůstala v Zákřově s matkou Marií, která smrt syna a manžela velmi těžce nesla. Nadále žila v Zákřově. Paní Svatava Kubíková zemřela 2. dubna roku 2015.
