Teodora Helena Kubínová

* 1924  †︎ 2021

  • „Jak si to vysvětlujete, proč to ti komunisté dělali, proč vás neměli rádi?“ – „Protože byli bezbožní, nevěřili v Pána Boha a chtěli, aby žádný Pán Bůh nebyl. A ono k tomu nedošlo. Oni to nedokázali. Tak to máte. Chtěli, aby lidé nevěřili v Boha, aby žili svým, jakým životem…? To jsem nepochopila, proč to takto mají? Proč? A ono to bylo ještě dřív, ani člověk nepamatuje, z doby, ještě po Kristu Pánu, když ho lidi umučili. Ti lidé byli také takoví zlí, nedobří. Ale jednou to všechno uvidí, ale už bude pozdě.“

  • „Ty nálety byly strašné. Já jsem jednou byla v kostele a teď už jsem viděla, jak někde bombardují, tak jsem letěla... chtěla jsem si dát hlavu pod oltář, abych náhodou, když to spadne... Jenomže to nešlo, to nebylo kam si dát. Tak jsem rychle letěla, hledala jsem si útulek. Ale my jsme měly, přes ten dvorek jsme tady ve sklepě měly úkryt. Tam jsme měly obrázek, ještě ho tam máme. A velebná matinka a ty, co byly v těch budovách, ty měly tady pod školkou, tam pod školami dál, jak je kostel, tak tam měly kryty. To vám bylo strašný, ono to tak bučelo vždycky, jak to poházeli. Tady, jak jsem vám říkala, ten dům, ten byl smetený, čtvrt dolů.“ – „Ten naproti dům?“ – „Ne, to bylo, jak se takhle chodí, jak byla křižovatka. Ten dům, takhle velký, byl v rohu, takový vysoký, tam byly nějaké úřady. Ten byl spadlý. Pak na nádraží, ale to nevím, to nádraží já jsem neviděla.“ – „Když padaly ty bomby k té Lannovce, to jste musely cítit v tom sklepě tu ránu...“ – „No jo, no jo, to se všecko zachvělo. Tak jsme si myslely taky, že to spadne, víte? To nebylo jenom tak.“

  • „Tak sem přišli ti Němci, a protože dvacátý čtvrtý ročník musel do Reichu, tak nás jako generální představená dala do Hradce Králové, kde jsme chodily do nemocnice. Tam jsme jako měly tu ošetřovatelskou školu. No, tam jsme byly asi čtyři roky, do 45., kdy oni se potom odstěhovali, tak jsme se zase dostaly sem. Jenomže zase potom bylo to, že budou tyhlety kláštery zase všechny vyprazdňovat, že si je budou brát, to už byli komunisti. No, tak taky, co [představené] mohly, tak nás všude dávaly, abysme nepřišly zase do toho Reichu. Tak jsme potom přišly až támhle ke Trutnovu, kde jsme byly dlouho, a chodily jsme do továren, do Varnsdorfu, potom do Poříčí. A tam nás bylo plno sester, tam jsme se učily na těch strojích.“

  • „To máte tak, já jsem měla bratra, který šel na kněze, to byl salesián. A on teda opravdu trpěl dost, protože byl v těch dolech, tam pracoval. On byl potom u sv. Kříže, měl ten kostel na starosti v Praze. A druhýho bratra jsem měla, bohužel, ten v továrně dělal, jak tam jsou hodinky, ale on byl trochu načichlej komunismem, víte? No, a tamty sestry, ty už byly vdaný. Tři už byly vdaný a my jsme tři byly tady v klášteře, víte? Takže jedna byla v Praze, ta byla modistka, takže dělala klobouky, a ty dvě, ty už byly taky vdaný. Ty už měly taky nějaký ty děti.“

  • „A zastavilo auto a chtělo: ,Prosím, jestli tady je Zdislava Benešová...‘ No, že jo. ,My ji potřebujeme odvézt.‘ A já jsem byla u nich tak jako nejstarší, co jsme tam, devět nás tam bylo sester jako u těch mladejch v továrně, tak jsem říkala: ,Ne, ne, nebude odvezená, dokud neřeknete proč.‘ – ,To vám musí bejt jedno, my ji máme odvézt, hnedka si sedněte.‘ Tak přísně to jako říkali. Tak ta švagrová říkala: ,Dobře, ale já půjdu s ní.‘ Tak potom si sedla taky do toho auta a jeli do toho, no, vidíte, jak řeknete... No, jak se to řekne, když je to... na soud! Lidi, vidíte, jak jsem hloupá. Na soud! To bylo poledne a pak byl večír, a ono nic. Tak jsem ještě s jednou sestrou, a malinká strašně plakala, to víte, chudák malej, tak jsme se sebraly a šly jsme na ten soud, tak jsme šly nahoru, oni nás tam pustili. Paní seděla na lavičce. A my říkáme: ,Proč tady teda sedíte? Kde máte Zdislavu?‘ – ,No, nevím, tam je už jakou dobu, a nic mi neříkají a pořád chodí okolo mě.‘ Tak jsem šla za nimi a oni: ,Jo, už je odvezená, už tady není.‘ – ,A kam jste ji odvezli?‘ – ,No, to se potom zeptejte, my to říct nesmíme.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 05.04.2018

    (audio)
    délka: 35:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    České Budějovice, 25.08.2020

    (audio)
    délka: 01:03:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté chtěli, aby žádný Pán Bůh nebyl

Sestra Teodora v mládí
Sestra Teodora v mládí
zdroj: archiv pamětnice

Helena Kubínová se narodila 19. května 1924 v Novém Městě nad Metují. Od deseti let navštěvovala aspirantskou školu Kongregace sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích. Po jejím ukončení vstoupila do řádu a přijala nové jméno Teodora. Během druhé světové války pracovala v nemocnici v Hradci Králové. Roku 1950 zrušili komunisté klášter kongregace a Teodoru převezli do severovýchodních Čech, kde musela vykonávat dělnické profese v textilních továrnách. V Trutnově se stala svědkem nezákonného zadržení sestry Zdislavy Marie Benešové příslušníky Státní bezpečnosti. Od šedesátých let 20. století pečovala o postižené děti v ústavu v Opočně. V roce 1992 se vrátila do kláštera v Českých Budějovicích a podílela se na jeho obnově. V roce 2020 žila Teodora Helena Kubínová v Kongregaci sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích. Zemřela 27. června roku 2021.