Karel Kukačka

„To setkání naše spočívalo v tom, že jsme všichni dostávali stejný věci, jako samizdat jsme tiskli ty věci, tak jsme měli s sebou kazety, který oni třeba neměli. Jsme se sešli k tomu, abysme to dílo podpořili na modlitbách, abysme si pustili něco z toho, co oni třeba neměli. Tak jsme se sešli ze všech možnejch koutů. Tak jsme třeba pustili si tu kazetu a poslouchali jsme, co do povědění má ten muž Boží. Ať to byly věci od bratra Branhama, ať to byly věci od bratra Franka. To bylo nám posílení v tom životě a v modlitbě a ke všemu. To byl ten účel toho sejení. Ale říkám, zase... Ten lid, který je kolem, obecný, byl informován ze všech těch rodin, tak vždycky se tam našel nějakej narušitel, kterej musel dát zprávu policii. Ona to měla pořád pod dohledem, protože celý ten čas, co probíhalo tohleto probuzení a rozšiřování věcí, samozřejmě i té policii se to dostalo do rukou, tak po tom dost šli, protože nevěděli, co by to učinilo. Těch lidí dost se o to zajímalo, to pro ně byl vždycky takovej vnitřní nepřítel, kór když člověk neví, co se děje. Říkám, tak tam na nás vlítli, my jsme se rozpustili, rozešli se všichni. Pár nás, já jsem tam byl v tom a ještě asi šest bratrů, který jsme se jim dostali do spárů, oni nás vyslýchali, vyptávali se nás jak, kdy, co a jak. Člověk nakonec jim toho moc ani povědět nemohl, to se dělo vždycky v roztroušení, někdo vyvolal, že bysme se někde sešli, a zavolal ty své. Nebo když něco přišlo, mně se dostalo něco, co oni neměli. Byli jsme ve spojení telefonem nebo jsme se navštěvovali. Takže jsme si určili určitej čas a tam jsme se sešli a tam jsme si ty věci předávali a hovořili jsme o nich a poslouchali jsme je a tak se ty věci všechny děly. Řekl bych, to bylo stále pod dohledem tajných služeb toho státu.“

„Moji rodiče byli u českobratrské jednoty, nás děti tam taky brali občas, ale v tom čase já jsem k tomu neměl vztah absolutně žádnej, spíš to bylo, že jsem následoval rodiče, protože si to přáli. Stalo se to v tom čase, když přišla tato zvěst bratra Branhama do naší země a dostaly se mi do ruky některé tyto brožury, který mě moc svým způsobem oslovily, tam skutečně skončil život toho sportu. Tak mě to zaujalo v celým mým životě, že jsem měl skutečně jistá prožití s Pánem. Tak jsem toužil to slovo následovat tak, jak jsem je přijal.“

„Byly skupiny, řekl bych, skoro po všech městech, který se scházely k modlitbám. Do života to přineslo... Víte, zbavili se strachu z komunismu a z perzekucí a ze všech těch věcí. Stali se svobodnými lidmi, scházeli se, našli v tom radost a pokoj. Mohli pokojně pracovat, mohli z toho vyžívat a bylo jim to silou a posílením v jejich životech, jejich rodinách, při jejich dětech a při všech těch věcech nejistoty, která prostě na zemi vládla v tom čase.“

„Oni sami měli strach z něčeho, že je to nějaká skupina proti nim, proti tomu systému, že zaprvý nebo něco, ale to nebylo ono, s tím to nemělo nic společnýho. Oni znali ten dřívější svět, kterej, ať vezmeme křižácký tažení, ať vezmeme celou tu historii, vědí, že církve měly v tom hluboko prsty položený, v těch negativních věcech, v celým tom vývoji světa. Oni se toho báli, nevěděli, neměli jistotu, ale z naší strany jim nehrozilo nic. Oni nás vždycky zmáčkli, někde nás přivřeli, snažili se z nás dostat, co máme v úmyslu. Ale nakonec tam nic takovýho nenalezli, tak nás pustili a zase nás hlídali a pořád nás nějakým způsobem perzekvovali. Myslím si, že neměli v tom rozeznání.“