Jaroslav Kukol

„Jel jsem do Prahy. Bylo těžké získat informace. Nějaká jména a adresy jsem zachytil na Svobodné Evropě. Zapsal jsem si adresu zpěvačky Marty Kubišové, která byla tehdy mluvčí Charty 77. Našel jsem její dům, viděl jsem, že je hlídaný, ale vešel jsem, našel byt, klepal jsem, zvonil. Nikdo ale neotvíral. Naštěstí vyšla nějaká babička, která mi řekla, že je tady méně estébáků než obvykle, takže paní Kubišová bude asi na chatě. Tak jsem tenkrát odjel s prázdnou. To bylo asi v roce 1978. Až v roce 1980 jsem se dostal k adrese Honzy Litomiského, který byl stíhaný StB a byl později mluvčí Charty. Tak jsem se za ním vypravil. Bydlel ve vesnici Vyskytná za Jihlavou. Otevřel mi jeho otec a řekl, že Honza je v práci v družstvu a že přijde dost pozdě. Tak jsem jel do Pelhřimova a později se vrátil. Pamatuji si, že jsem ještě čekal v blízkém lese, až se úplně setmí. Znovu jsem zazvonil, to už byl Honza doma. Povyprávěl jsem mu svůj příběh a řekl, že chci podepsat Chartu. Tak jsem se stal signatářem Charty 77.“

„Jako kluci jsme na náměstí v Opavě věšeli pana Biľaka na dřevěnou šibenici na náměstí. Byl to hadrový pajdulák s nápisem: ‚Biľaka pověsíme za ptáka.‘ Taky jsme se švagrem sundávali nápisy s názvy ulic. Lidé nás v tom samozřejmě podporovali. Jako první přišli Poláci, Rusové dorazili až později. S asi dvaceti tanky se usadili za hřbitovem. Bylo ještě teplo, spali v těch tancích. Chodili jsme tam za nimi a vysvětlovali, co se tady vlastně děje. Pořád nám nechtěli věřit. Byli přesvědčeni, že je tady revoluce. Říkali: ‚My na vás nebudeme střílet, když vy nebudete útočit na nás. Jinak budeme střílet.‘“