Michal Kurach
* 1917 †︎ 2015
-
„Tam byl vystavený (bílý) prapor a ti civilisté se šli podívat, jestli tam skutečně je, a oni na ně spustili palbu. Když ji spustili, tak my měli jeden kanon a jeden kulomet. Na poli u vesnice byl seník, tak tam jsme dali dělo. Tak jsme tam začali podporovat, aby se ti civilisté mohli stáhnout. Tak tam jsme byli – já, ještě jeden – už je to dva roky, co zemřel, a děvče, to už dávno zemřelo – raněni. Já jsem dostal do hlavy, štěstí, že to nebyla velká střepina, zarazila se do kosti, ještě mám tady hrbolek. A ten druhý, nevím jak, a to děvče dostalo tady do prsou střepinkou. Němci totiž začali pálit do toho seníku. Ono to přelétlo k nám na druhou stranu. Byly to jen takové střepinky, kdyby byla větší, tak by to byl konec. Tak jsme honem všeho nechali – museli tam za nás zastupovat jiní – šli jsme na obvaz. A ti nás zase odvezli honem do zad, do týlu, a tam nás vyšetřili. Tak jsme přišli o to, když byla slavnost, že končila válka – my jsme to prospali.“
-
„Potom nás odvezli do Novochoperska. Tam už to bylo lepší. V Berdyčivu byla ráno nějaká voda, v poledne jedna lžíce kaše – bramborové nebo z prosa, a to bylo všechno. A večer zas byla jen tak jedna lžíce něčeho. A to bylo jídlo. A tam v Novochopersku to už bylo lepší. Tam to byl takový bývalý byt a v něm místnosti a my jsme byli asi čtyři vězni v jedné místnosti. I s vařením to tam už bylo lepší. (Tam jsme byli) až do silvestra ve čtyřicátém roce. Tam nás soudili za překročení hranice, dostali jsme pět roků. A už nás tam zpátky nevrátili, dali nás zas do jiných baráků a odtamtud nás v lednu nákladním vlakem odvezli na Pečoru. To jsme jeli skoro měsíc.“
-
„Potom mě zas odvezli do jiného lágru a tam se zase kácely stromy. Museli jsme pokácet a složit čtyři kubíky – to byla norma. Pak jsme dostali 700 gramů chleba, to byla taková cihla, to bylo asi takhle silné. A kdo nesplnil, dostal třicet deka. K snídani byla polívka, to byla voda a rybí tuk. V šest se šlo do práce do lesa a vrátili jsme se až tak v sedm večer – bez jídla, bez ničeho. A večer jsme zas dostali lžíci kaše nebo prosa nebo něčeho takového a kus ryby – to bylo všechno, co nás živilo. A když někdo nesplnil normu čtyř kubíků, zavřeli ho na noc v těch vysokých mrazech do takové kůlny postavené z dřeva, z kulatiny, ve které byly takové díry. Tak některý to snesl, a někteří se z toho taky nevrátili.“
-
„Na tu Duklu nastoupily všechny tři brigády. První den byla velká příprava, postoupilo se asi dost. Tenkrát se mělo za tři měsíce postoupit až na Slovensko. Tak to nebylo. Při té přípravě a postupu jsme se dostali do nějakých vesnic a byla mlha, ráno. Mlha se potom zvedla a Němci byli kolem dokola nahoře a teďka začali pálit. Tam bylo maso kvůli dělům. Spoustu kluků tam bylo zabito a hodně raněných. A trvalo to několik dní, než jsme se zase pohnuli dopředu. Postupovalo se pomalu až před naši hranici. Hranici jsme překročili někdy šestého prosince.“
-
Celé nahrávky
-
Praha, 13.04.2010
(audio)
délka: 58:40
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Slavnostní konec války jsem prospal
Michal Kurach se narodil 23.6.1917 v obci Závadka na Podkarpatské rusi. Po maďarském záboru v roce 1939 se spolu s několika dalšími rozhodl odejít do zahraničí. Po překročení hranic byl však zatčen sovětskou stráží. Následovalo několikaměsíční věznění v různých ukrajinských městech. Nakonec byl v lednu roku 1941 v Novochopersku odsouzen k pěti letům vězení za nelegální přechod hranice. Trest si měl odpykat v táborech na řece Pečoře na Sibiři. Nejdříve pracoval v dole, později na těžbě dřeva. Vzpomíná na absolutně nedostatečné ošacení i příděly potravin. Dne 25.2.1943 využil možnosti připojit se k nově formované Svobodově armádě v Buzuluku. Absolvoval nejdříve základní vojenský výcvik a po přidělení k protiletadlovému dělostřelectvu ještě speciální výcvik. Na frontu se dostal u Kyjeva. Prošel celou východní frontou - přes Bílou Cerkev, Duklu i Liptovský Mikuláš. Na začátku května 1945 byl v Holešově na Moravě zraněn střepinou. Stihl se však vyléčit a zúčastnit se slavnostního defilé před prezidentem Benešem. Po válce se usadil v Čechách. Michal Kurach zemřel 28. října 2015.