Ladislava Kyptová

„A pamatuju si, že babička říkala: ,Prokristapána, jsou tu Rusové!´ To si pamatuju, že se modlila a křižovala. Tenkrát jsme se v tom krechtě pořád modlily, v jednom kuse. A teď jsme začaly zase. Jenomže oni přišli a říkala babička s maminkou, že byli hodní. A měli s sebou nějakého malého chlapce, prý asi desetiletého, a měl jejich uniformu. To byla asi, jak říkali, ta práčata. Já jsem přišla do Senice, tam ležel nějaký člověk v posteli, měl velký holínky. A já jsem si říkala, kde ten táta to sebral. A budila jsem ho. On teda neměl čepici, tak jsem myslela, že to není voják, měl normálně kabát. A babička: ,Prokristapána, nech ho, to je Rus!´ Tak si pamatuju tohle, že to byl taky zážitek, že jsem se potom začala bát.“

„Všichni jsme museli na pohovor. To jsem pracovala tady v Jílovém ve Směru jako sekretářka u ředitele. A všichni museli. Ptali se na otázku, jestli souhlasíme se vstupem vojsk k nám. Oni se skoro na nic jiného neptali, jenom na tohle. A já jsem jim řekla, že si myslím, že se to dalo vyřídit diplomatickou cestou, že sem nemuseli chodit, protože by se to mohlo vyřídit takhle. A pak jsem se rozplakala, protože mi zemřel zrovna tatínek a oni mi řekli, že můžu odejít. Ale pamatuju si, že když k nám chodili naši známí, u nás se dělaly takové sedánky, tak všichni měli plno řečí, že neřeknou, že souhlasí. A když jsme se sešli, tak každý řekl, že to teda musel říct. Takže všichni museli říct. Tak já jsem říkala ‚Tak vidíte, všichni jste se tu kasali, jak řeknete, že nesouhlasíte. Nakonec jste se všichni báli. Já jsem řekla, že si myslím, že se to dalo vyřešit diplomatickou cestou. A oni mi dali pokoj.‘ A oni [členové prověrkové komise] mi říkali ‚Ale soudružko, vždyť přeci diplomatickou cestou už to nešlo, tady už byla kontrarevoluce!‘“

-„Lákali vás v osmnácti do komunistické strany?“- „Jojo, lákali. A tak jsem to říkala tatínkovi a on ‚Heleď, nikam nelez. Řekni, že chceš pracovat ve Svazu mládeže a že se na to ještě necítíš.‘ A tak jsem to řekla a zopakovala jsem to několikrát a oni mi dali pokoj. A potom v práci, když jsem byla, tak zase. A to mě bylo asi devatenáct…Ne, to mi bylo přes dvacet. A já jsem říkala ‚Hele, oni mě tady na chodbě zastavili a chtějí, abych šla do strany.‘ Kamarádce jsem to říkala. A ona říkala – ona byla už ve straně, protože byla o sedm let starší – a ona říkala ‚Nikam nelez! Já jsem tam vlezla, aniž bych věděla…Podívej se, já musím na každou brigádu, já musím všude…Nikam nelez!‘ A já jsem říkala ‚Oni už ve vsi mně říkali a táta mi tohle poradil.‘ ‚Tak to řekni stejně!‘ Tak jsem to řekla stejně a od té doby mi dali pokoj.“

"Já jsem [psárský masakr] prožila jako malé dítě. Když se doneslo ze Psár, že tam na Němce vystřelili, tak se Němci zastavili a obešli všechny domy ve vsi. A kde našli jakého muže, tak je všechny postříleli. Ti z kraje vesnice, kteří se dozvěděli, že střílejí, tak někteří lidi se zachránili v polích. A tady u nás v Libři dělali Němcům záseky, to znamená, že pokáceli stromy přes silnici nad zátočinami. A když se dozvěděli, co dělají ve Psárech, tak mužský v noci dali honem ty záseky zase pryč. Aby se tady nezastavili a neudělali totéž, co udělali ve Psárech…Můj spolužák takhle přišel o otce."