Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Landau, roz. Goldbergerová (* 1946)

• narozena 9. prosince 1946 v Kluži (Cluj-Napoca), Rumunsko

• slovensko-rumunská židovská rodina, oba rodiče přežili holocaust

• 1948 – stěhování do Sládkovičova na Slovensku

• 1961 – vystěhování rodiny do Izraele

• dokončení gymnázia, studium sociologie a politických věd

• práce sociální pracovnice

• v 80. letech studium v USA

• vyučuje sociální práci na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě

• disertace věnovaná holocaustu na Slovensku

• žije v Tel Avivu

Když bylo Ruth Goldbergerové necelých patnáct let, vystěhovala se s rodiči do Izraele. Pro úspěšnou a mezi spolužáky oblíbenou studentku gymnázia v Galantě nebylo jednoduché najít si své místo nejen v nové třídě, ale i ve zcela jiné zemi a kultuře. Vysvětluje, jak se jí to podařilo: „Možná, že je to má vlastnost, ale já jsem se rozhodla, že když už jsem tady, že to musí být v pořádku. A bylo to v pořádku.“

Narodila se krátce po válce v rumunské Kluži židovským manželům Arturovi a Kláře Goldbergerovým. Maminka pocházela z Transylvánie a přežila vyhlazovací tábor v Osvětimi, kde zahynula většina členů její rozvětvené rodiny. Otcova rodina žila na Slovensku, ale poté, co se dvě z jeho sester provdaly do Transylvánie, se otec se svými rodiči ve dvacátých letech přestěhoval za nimi. Před válkou jako vystudovaný zubař pracoval dva roky na Slovensku, ale po vyhlášení Slovenského státu se vrátil do Rumunska. Tam přežil válku v internaci v pracovním táboře. Také jeho široká rodina, kromě sestry, zahynula za války.

Hloupá, tlustá, židovka

Manželé Goldbergerovi se rozhodli v roce 1948 opustit Rumunsko především proto, že v důsledku války zde ztratili veškeré příbuzenské vazby. Usadili se v Sládkovičově na jihozápadním Slovensku, odkud pocházel otec a kde také našel zaměstnání. Maminka byla v domácnosti a starala se o Ruth, které v době stěhování nebyly ani dva roky a k níž v roce 1950 přibyl bratr Tomáš. „Byli jsme židovská rodina, dodržovali jsme svátky i šabat, ale nemluvilo se o tom. Věřící byla maminka, otec po válce víru ztratil,“ vypráví pamětnice. Rodiče uvažovali už v roce 1949 o vystěhování do Izraele, ale lékaři tehdy nedostávali povolení k odjezdu, takže rodina zůstala na Slovensku.

V Sládkovičově začala Ruth Landau chodit do školy. Školní léta a padesátá léta plná ideologie jí dodnes připomínají fotografie, na kterých je většinou v pionýrském šátku, a diplomy za recitační soutěže, kterých se účastnila. Vybavuje si i strach, jenž rodiče prožívali během antisemitsky vedených politických procesů, jejichž vrcholem byl proces s Rudolfem Slánským. Sama se s antisemitismem setkala pouze okrajově a v určité „dětské“ formě. „Děti se občas hádají, to je jasné. Když se hádaly se mnou, tak první nadávka byla, že jsem hloupá, a druhá, že jsem tlustá. Pokud hádka pokračovala dál, tak třetí nadávka byla, že jsem židovka,“ vypráví. Přesto byla mezi dětmi oblíbená a na školní léta i pionýrský šátek vzpomíná v dobrém.

Vystěhování za deset měsíců

Po základní škole pokračovala od roku 1960 ve studiu na gymnáziu v Galantě. V té době začala matka uvažovat o vystěhování do Izraele, kde žily její sestry. Proces vystěhování byl administrativně složitý, ale nikoli nemožný. Ruth Landau vypráví, že dokumenty k vystěhování zařizovala matka, ačkoli nebyla zvyklá jednat na úřadech. „Otec tehdy matce řekl, že vyřídí povolení u svého zaměstnavatele, a pokud matka vše zařídí u ostatních úřadů, tak pojede. A matka, ačkoli byla žena v domácnosti, obešla postupně všechny úřady a asi za deset měsíců povolení k výjezdu skutečně získala,“ usmívá se pamětnice.

Do Izraele odjeli Goldbergerovi v dubnu 1961. Začátky v nové vlasti nebyly jednoduché ani sociálně, ani finančně. S pomocí příbuzných se však postupně sžívali s novým jazykem, novou zemí i jinou kulturou. Pamětnice pokračovala ve studiu na gymnáziu a poté přešla na univerzitu, kde studovala sociologii a politické vědy. Brzy se vdala a založila rodinu; s manželem Joramem Landauem vychovali syna a dceru. Pracovala jako sociální pracovnice, věnovala se především mladým vdovám a invalidům, pomáhala jim se začleněním do běžného života a poskytovala také psychologickou pomoc. Začátkem osmdesátých let s manželem pobývala tři roky v USA, kde pokračovala ve studiu, a po návratu do Izraele získala doktorát. Dnes přednáší na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě sociální práci a etiku.

Padesát členů rodiny

Před několika lety, krátce předtím, než nastoupila na univerzitu, pomáhala své mamince sepsat pro izraelský památník Jad vašem dokumentaci o příbuzných, kteří zahynuli během holocaustu. „Padesát lidí z maminčiny rodiny válku nepřežilo. Většinou zahynuli v Osvětimi, někteří také v jiných táborech,“ vzpomíná Ruth Landau. I proto si vybrala jako téma své druhé disertační práce holocaust na Slovensku. „Otázka, jaká byla role židovských elit, mě zajímá z osobních a rodinných důvodů,“ vysvětluje pamětnice.