Dušan Leitgeb

„Já už jsem byl adrenalinem napumpovaný, už mně bylo všecko jedno. Oni tam měli tu slavnou schůzi, já jsem tam přišel v montérkách, montérskou brašnu, teda i s chlapy, ne samozřejmě sám. Tak jsem s ní bouchl do toho stolu a říkám: 'Co to tu slyším? Ještě byste víc chtěli bít ta děcka? Kurvy, večer u kina!' 'Co večer u kina?' 'To samé, co v Praze. Řekneme si co a jak.' Přišel jediný starosta, předseda národního výboru, jediný přišel: 'Neblbněte, neblbněte, to se vysvětlí.' Takové to ňuňuňu. Nic se nevysvětlí. To se stalo. No a mikrofon jsem neměl, tak jsem to tak jen zařval a na druhý den nám už Eman, od Emana jsme měli elektriku, to už bylo ozvučené, před tím kinem, jak stojí barák finanční správy, to už tam bylo plné. A to už tam byli s kvérama hoši, někteří s pobočnými jen mezi námi, to jsme věděli, kteří to jsou. Kdyby to tam tenkrát vytáhl, tak bychom je ukousali. Ale v kině bylo šest muklů se samopaly. Tak blízko k smrti neměl ten den v republice nikdo. Stačilo jenom jim dát takový rozkaz.“

„Nás odvedli estébáci. V pátek. Klepeta nám nasadili. Tam máničky kolem nás a my s klepety. A na výslechy do Hodonína. Takže to dění, co se tady odehrávalo, když máničky dojely sem, tak vím jen díky Emanovu filmu, který to má natočené. A samozřejmě matka, brácha, druhá babka, kamarádi, z ulice lidi, hospodští, známí. Takže až jsme se vrátili z výslechu, tak jsme se dozvěděli, že to bylo tady jak v obleženém městě. Zákaz prodeje alkoholu, i desítky piva v obchodě, v hospodách. Chlapi pili čaj, do toho si lili rum, sodovku. Máničky se sešly v parku, já jsem u toho nebyl, já jsem byl v Hodoníně zašitý.“