„Taky taková vzpomínka: Máme vinné sklepy, tam byla schovaná většina lidí. Můj otec tím, že byl starosta, tak do poslední chvíle musel být doma. A já jsem byl s ním, protože já jsem v době svého mládí necítil nebezpečí. Až konec, když začali skoro bombardovat. A šel jsem ještě s dvěma vojíny se schovat do vinohradu do sklepa. Kolem nás pískaly střely. Já jsem nevěděl, co to je. Jenom ti vojáci, kteří šli kolem mě, jak slyšeli ten pískot, tak zalehli. Mně se to zdálo být divné. Až po frontě jsem se dozvěděl, že někdo po nás střílel. Svatá nevědomost! Až potom. Kdybych věděl, že jsou to střely, tak bych se asi bál.“
„Ještě k Uherskému Hradišti: My jsme jako chodbaři museli čistiti chodby každý den. Roznášeli jsme jídlo, ráno, na poledne a večer, to byly naše úkoly. Jednou si vymyslel náš velitel, že máme uklidit chodbu dole v suterénu. A naráz se otevřely dveře a vynášeli na těch starých nosítkách dospělého muže, nahého, v bezvědomí a dobitého od hlavy až k patě. Samá modrofialová rána. Já jsem stál bezprostředně u toho, protože ho zrovna vynášeli. Hrůzou jsem ustrnul. A mně spoluvězeň řekl: ,Všimni si toho, co otevřel ty dveře.‘ Tak jsem si všiml a udělali jsme pár kroků dál a on říkal: ,To je Grebeníček. Ten mně mastil paty.‘ Řekl v té hantýrce, protože po těch se vítali vězni na přivítanou při vyšetřování. Ta hrůza ve mně zůstala skoro celý život. A potom, když se objevil v tom Kotli (diskusní pořad vysílaný od roku 1998 na TV Nova, pozn. red.) Grebeníček, tak já jsem dlouho zjišťoval. Nemohl jsem uvěřit, že je jeho syn. Že je komunista. Kde se rozumí taková drzost na světě. Proto jsem jel do Prahy a tam jsem mu říkal, že když někdo z nás vězňů slyšel jméno Grebeníček, tak se zachvěl hrůzou, protože to byl konkrétní výsledek, co s ním dělal. Jak ho tam mučil. Co udělal, nevím, ale to stačilo. Prostě to mluví za vše.“
„Ruský utečenec, voják, utekl do naší stodoly, a když otec šel pro krmivo pro dobytek, tak se ozval. Otec ho zavedl do zemljanky. Byl mimo obec, ale asi pět spolehlivých lidí mu na určené místo nosilo jídlo. Tak tam přežil, myslím, že dva roky. A já jsem se domníval, že šel bojovat s ruskou armádou. Až za dvacet let jsem se dověděl, že ho v NKVD a podobných zastřelili na Slovensku u Holiče. Někde v nějakém lomu. A pro mě se to zdá horší zločin, než udělali mně. Protože jsem si uměl představit, co ten uprchlík, a já potom jako vězeň jsem ho chápal ještě víc, co každý den prožíval, co všechno prožil, a místo aby dostal vyznamenání, tak ho zastřelili.“
„No a to bylo blízko smrti, protože jsem neměl žádnou naději. Bez lékaře otrava krve a strašná bolest. Dokonce tak veliká, že člověk chvílema asi zaomdlíval. Že mě chvílema nic nebolelo. Tak jak byl člověk ve vlnách. To se zas opět objevila maminka. Tak jsem tak jaksi v duši zavolal: ,Bože, jestli opravdu jsi…‘ Já jsem sice byl věřící, ale netroufal jsem si to… Tak jak věří moje maminka. Tak mi zachrání život. Tak jsi v takovéhle situaci. A pak jsem z nějakého pocitu zoufalství celou tu ránu vykousal, vyhryzal, vycucal a padl zřejmě do nějakého bezvědomí. Ráno mě kopnutí bachaře vzbudilo a ruka už se polepšila. Tak jsem to přežil. To říkám - druhé narození.“
„Dvacátého pátého září 1948 jsem byl na poli. Oral jsem. Když jsem školu dodělal, tak jsem nešel nikde do kanceláře. Byl jsem doma nezaměstnaný. Byl, jak na Slovácku bývá, horký den. Celý půlden jsem nepil vodu. Teď jsem byl vyschnutý. Koně jsem dal do maštale a hnal jsem se do kuchyně, že se napiju vody. Otec byl ve dveřích v kuchyni a teď: ,Kam jdeš?‘ Já říkám: ,Napít se vody.‘ - ,Dal jsi koním?‘ - ,No dám.‘ - ,Dal jsi koním? Kůň si nemůže jít do kuchyně. Marš! Nejdříve koním a potom…‘ Mě to tak mrzelo, jsem kopal do opálky, to je nádoba, která se nosí pro… a křičel jsem, že v kriminále musí být lepší než doma. Rozhořčený až na hůru. Otec, který chránil koně, byl přísný na mě. Do čtyřiadvaceti hodin už jsem věděl, co je kriminál. A to byl začátek obratu v mém životě. Konec dětství, konec lehkomyslnosti.“
„Nejhorší byla v Jáchymově zima. To byla krutá zima. Nejenom krutá zima jako taková, ale my jsme byli bez oblečení. My jsme měli ty fáračky, jako takové montérky, a teď v dole tam bylo vlhko, teplo a jako by stále pršelo. Tak jsme vyšli nahoru promočení. Teď to trvalo nejméně půl hodiny, když nebyl žádnej průšvih, než vyfárali ostatní. A za tu půlhodinu to na nás mrzlo. Že když jsme šli po těch schodech tak jak chrousti a na vrchu zase stát. Nejméně půl hodiny, než nás spočítají. To byla normální šichta. Nenormální bylo, když tam někdo zůstal. Spletl se, protože když mu zhasla karbitka, sirky jsme nesměli mít, než se dohmatal k hlavní šachtě, tak to trvalo hodinu, ne-li déle. Nebo ho hledali.“
„Tak jsem se dostal na druhý den do korekce. Kam jsem byl takzvaně odsouzen. Je to tmavá… bez jídla a pití. Převážně pití. Každý den tam někoho bili. To byly rány. A to bylo pro mě horší. Já jsem byl na nějakou ránu zvyklý, ale když jste dospělého chlapa slyšel naříkat: ,Já jsem vám vydobyl svobodu a vy mě tady bijete!‘ To člověk slyšel, co se tady děje, poněvadž to byli většinou vojáci a hrdinové z války. Já jsem za ten necelý měsíc zešedivěl a ztratil jsem i vlasy, tak ze mě padaly. A od té doby mám takovou poruchu řeči. Ale tenkrát jsem měl tak velikou, že jsem si musel vzpomínat na každé slovo.“
Páter Stanislav Lekavý se narodil v roce 1930 v Josefově (okres Hodonín). Jako chlapec prošel tvrdou životní zkušeností při dvouletém pobytu v komunistických věznicích. V roce 1948 ukončil dvouletou obchodní školu v Hodoníně. Ještě před koncem studia donesl do třídy jeho spolužák letáky odsuzující nedemokratický převrat v únoru 1948. Za jejich přečtení byl Stanislav Lekavý 26. září 1948 zatčen a následně Krajským soudem v Uherském Hradišti odsouzen na dva roky. Vězněn byl v Brně na Cejlu, v Uherském Hradišti, v Plzni na Borech, v Dolním Jiřetíně a na Jáchymovsku. V korekci na Borech dostal otravu krve a málem přišel o život. Z vězení byl propuštěn v září 1950 a potom krátce pracoval v cihelně u Josefova. V listopadu 1950 byl povolán do PTP, kde si odsloužil tři roky. Po propuštění pracoval v Kyjově, kde navštěvoval večerní střední školu. Potom následovala přihláška na bohosloví do Litoměřic, kam však nebyl přijat. V roce 1959 byl opakovaně vydírán a nabádán ke spolupráci s StB, vždy odmítl. Aby unikl tomuto nátlaku, uzavřel sňatek a přestěhoval se do Ostravy. V roce 1968 začal dálkově studovat Teologickou fakultu UP v Olomouci. V době normalizace byla však fakulta zrušena, a tak ji dokončil tajně. V roce 1978 se dala manželka rozvést a Stanislav Lekavý toto období velmi těžce nesl. Nečekaný obrat přinesla nabídka tajného svěcení. Dne 20. července byl v Brně tajně vysvěcen na kněze biskupem Siardem Klementem. V době normalizace byl stále sledován Státní bezpečností. V roce 1990 podal k Církevnímu soudu žádost o prozkoumání vstupu do manželství. Po dlouhých osmi letech bylo manželství prohlášeno za nulitní a 25. září 1998 byl slavnostně vysvěcen na kněze. Následně byl určen jako duchovní správce poutního kostela Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. Stanislav Lekavý zemřel 18. ledna roku 2020.
