Josef Lesák

"To pod tou zemí jsme opravdu byli kamarádi a oni mi to řekli předem. ‚Nahoře si dělej co chceš, ale tady když budeš zavalenej, tak my tě vykopeme vlastníma rukama, a když budeme zavaleni my, tak aniž by ti to někdo řek, tak ty budeš vyhrabávat nás.‘"

"Z Československé armády a z Československé policie jsou vyhazováni důstojníci, kteří nejsou členy komunistické strany, že jsou vylučováni i generálové i plukovníci, prostě ty nejvyšší hodnosti, zbavováni funkcí, degradováni, a museli opustit armádu a museli opustit policii. A najednou jsme viděli, že už nestačily dvě ozbrojené složky, jako bylo zvykem v demokratických státech – armáda a policie. Byla zřizována vedle policie ještě Státní bezpečnost, a to byli jenom komunisté, a byly zřizovány ještě Lidové milice, a to byli zase jenom komunisté, a byly vyzbrojovány v těch kritických dnech února nejen zbraněmi, ale i ostrými náboji."

"Ovšem my jsme čekali, že nás přijdou osvobodit Američané, armáda generála Pattona, ta osvobodila Mariánky, osvobodila Plzeň, stála pár kilometrů od Rokycan, čili pro ně to byla hodina, hodina a půl do Prahy. A oni nesměli."

"A moje tehdy mladá poměrně ještě babička šla se mnou se poklonit mrtvému panu prezidentovi vystavenému na Pražském hradě. Přišli jsme ráno jednoho dne a odcházeli jsme druhý den ráno, čili stáli jsme celou noc a celý den, nestáli, pomalu se šinuli, to bylo jako smyčky hada dlouhého, nekonečného po celém tom Hradčanském náměstí a to se pomalu sunulo, aby mohli potom lidé projít kolem toho vystaveného, mrtvého prezidenta. To byl první hluboký zážitek."

"Za 14 dní přišlo další pozvání. Tentokrát přímo k řediteli StB. No tak jsem tam vstoupil, on mi znovu podává ruku, tak jsem ji přijal. Říká: ‚Posaďte se, omluvte důstojníka našeho. A víte, co by to bylo, kdybyste býval kývl? To byl pro něj postup jako hrom. My vás potřebujeme.‘"

"‚Ale my od vás něco potřebujeme. Maličkost. Já tady mám auto, tak si teď hned do něj spolu sedneme a pojedeme na hlavní Vinohradskou třídu a do Radiopaláce a vy tam do rádia, oni si to natočí, vysvětlíte občanům, jak Krajina, Zenkl, Drtina, Stránský a Ripka připravovali puč proti Komunistické straně Československa. A to je všechno, to bude jedna dvě věty a pojedete rovnou domů, já vás odvezu rovnou do bytu.' Ale já jsem se na něj zadíval a říkal: ‚Ale já tohle nemůžu udělat.‘"

"My jsme totiž toho 5. května, když vypukla Pražská revoluce, tak jsem se zúčastnil budování barikád v Praze, poněvadž jsme nechtěli umožnit ústup německým oddílům, které obsadily, například na Hanspaulce byla celá škola obsazena silným oddílem nacistické armády. A ti se nám v těch květnových dnech vzdali, díky Vladimíru Krajinovi."

"Já když jsem se potom později dostal jako nesvobodný člověk do tábora nucených prací a byl jsem poslán do kladenských dolů, a tam jsem s těmi Kladeňáky rozmlouval. Říkali: ‚Pepíku, my jsme vstoupili do KSČ v třicátým roce, to bylo v době, kdy mi doma brečely čtyři děti, měly hlad a já neměl korunu, abych jim koupil chleba nebo housku. A komunisté nám slibovali modré z nebe, tak jsme k nim vstoupili. Ale já říkám, vy jste tam pořád. Pepíku, ty když řekneš slovo proto komunistické straně, tak jsi nepřítel a půjdeš do basy, já když řeknu větu proti komunistické straně, tak jsem zrádce, poněvadž jsem jejím členem, a to už nebude jenom kriminál, to už bude špagát.‘"

"To byl slavný 28. říjen, na rozích stáli lidé a prodávali trikolórky, červeno-modro-bílé, ty jsme si připínali. A byla to demonstrace, jakou jsem už nikdy předtím a nikdy potom neprožil – tichá. Neozval se jediný výkřik, neozvalo se jediné heslo, přitom Příkopy, Národní třída, Václavské náměstí a tady ty ulice boční, ty byly plné pochodujícími, mlčícími davy lidí."

"Když jsme se začali rozvíjet po celé šíři Hradčanského náměstí, proti nám vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB. Ten se rozvinul proti nám ve dvou řadách. A s namířenými a, jak jsme se dozvěděli, ostře nabitými samopaly. Stály proti sobě řada těch vysokoškoláků, proti nim řada těch esenbáků. Vystoupil z té řady ozbrojenců jejich velitel a začal hulákat: ‚Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli, jsem zmocněn použít všech prostředků, abych vás rozehnal, nedopusťte to, abych je musel použít.‘"

"Vypukla totální válka. S tím souvisel německý Totaleinsatz, a byli jsme posíláni, i kantoři, na všelijaké, různé práce. V roce 1944 to vyvrcholilo, když jsem byl zařazen do organizace Totd, a to do Pardubic, abych tam odklízel trosky po pravidelně bombardované rafinerii nafty, kde se měnila nafta na letecký benzin, který válečné Německo, už teď na ústupu, strašně potřebovalo. Tam jsem zažil i zabití několika svých kamarádů, svých přátel, ovšem jména za ty roky už vyprchala."

"Pak se konal sjezd, nejdřív pražského kraje, a ten byl ve Smetanově síni Obecního domu. Tam jsem byl zvolen krajským předsedou mládeže národních socialistů."

"Bylo to trošku podivné přivítání, ale šli jsme na pracoviště, byl jsem přidělen ke dvěma havířům jako tzv. odbíhač, to znamená, odtlačoval jsem plný vůz a přitlačil jsem jim prázdný vůz, aby mohli znovu nakládat."

"A toho 20. února já jsem odesílal ze zasedání svého krajského výboru mládeže národně socialistické v Praze telegram prezidentovi Benešovi na Pražský hrad tohoto znění, teď cituji: ‚Pane prezidente, žádáme Vás, abyste nedovolil, aby Vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k Vám důvěru, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte o nápravu v bezpráví páchaného ve sboru Státní bezpečnosti.‘ Podepsán za Státní jednotu mladých Josef Lesák."

"No byli jsme připraveni, měli jsme pušku, měli jsme ruční granáty asi dva a měli jsme ten můj ruční revolver, čili hodili bychom granáty a asi bychom utekli. My jsme nebyli žádní pohádkoví hrdinové. Naštěstí pršelo."

"Poprvé v životě jsem viděl mého tátu plakat, když jsme se 29. září 1938 dověděli, že tato konference čtyř představitelů evropských velmocí rozhodla o tom, že máme odevzdat Německé říši Adolfa Hitlera celé československé pohraničí. Zpočátku to byly Čechy, Morava a Slezsko, pak k tomu přišlo, po další dohodě a smlouvě, i celé jižní Slovensko a byla to třetina celého území republiky asi se 4 000 000 obyvatel. Ovšem když se tohle stalo, tak 152 000 a skoro 700 lidí, Čechů, uprchlo s malinkým majetečkem z pohraničních oblastí předávaných Německé říši a hledali útulek v Čechách. Já jsem tehdy brečel s tátou. Ano, to byla tragédie. Já jsem tuhle republiku miloval."

"Já jsem uspořádal první poválečný studentský majáles, neumíte si představit, co to v tom roce 1946 znamenalo. Prahou pochodovali študáci, vysokoškoláci a středoškoláci v maskách, všelijaké reje. Praha zpívala, jásala s námi. ‚Červenobílí, to se nám líbí.‘ Atd. Prostě to vzbudilo ohlas."

"Předtucha byla hrozná, jeli jsme přes Kolín, Poděbrady, říkali jsme si, není to ‚Sojuz‘? Nebylo nám nikomu do smíchu."

"Po skončení výslechů na čtyřce jsem byl převezen do vězení na Karlově náměstí. Matka s dětmi byli odpoledne propuštěni domů. Jednoho dne, po pár týdnech, v noci, mi tam byla oznámena smrt nejmladšího dítěte. Povolená žádost o povolení účasti na pohřbu s asistencí. Dostal jsem papír a tužku, abych si tu žádost mohl napsat. Po odpykání trestu moje první cesta vedla k ošetřující lékařce toho dítěte, která mi sdělila, že dítě zemřelo na komplikovanou břišní kýlu, kterou si někde vykřičelo."