Mordechaj Livni

„Bylo mi slíbeno, že budu s těmi dětmi asi tak půl roku a že za půl roku se skupinou dětí odjedu do Palestiny. Vlastně celou tu dobu, co jsem byl v hnutí mládeže sionistickém, od mého čtrnáctého roku věku, přes celou dobu nacistů a koncentráky, ten odjezd do Palestiny a přidat se ke kibucu nebo postavit kibuc nový se stalo jakýmsi snem. To bylo světlo na konci tunelu, jen přežít tu válku, přežít nacisty a konečně se oprostit od té násilné Evropy a stavět nový život v Palestině, kde už jsem měl, jak řečeno, bratra, a po válce se ukázalo, že to je vlastně jediný příbuzný, blízký příbuzný, který mi zůstal na světě.“

„A já se ho [Wolfganga Sinaje Adlera] ptám: ,Kde je tvůj táta?‘ Tedy rabín Adler. On byl mladší než já, asi mu bylo šestnáct, myslím. Ukazuje palcem na jeden z komínů s těmi plameny a říká: ,On je tam.‘ Já říkám: ,A máma?‘ – ,Máma taky.‘ A já mu říkám: ,Co tvoji rodiče můžou dělat v tom podniku na ocel, v těch dolech, vždyť oni v životě rukama nepracovali, vždyť oni tam nemůžou nic dělat.‘ On se na mě kouká, ten šestnáctiletý kluk, a říká: ,Co myslíš, doly nebo podnik, ty nevíš, kde jsi?‘ Já říkám: ,Tohle je Slezsko, tady jsou ocelárny a uhelné doly, tak to by to mohlo být.‘ A on nám oznámil, co to může být. To byla krematoria. ,Místo, na kterém se nacházíte, je Osvětim. A když jsem ukázal, že otec i matka jsou tam, tak jsem tím chtěl říci, že je zabili hned, jak jsme sem přišli, v plynových komorách a spálili. Ten dým, který tady smrdí, a ty plameny, které tady vidíte, to jsou vaši přátelé, ti, kteří šli na levou stranu před několika hodinami.‘ A v tom okamžiku všechno jako mozaika bylo srozumitelné, i ten lístek Rudly Rosena, Gastod, najednou to bylo jasné, že psal z Osvětimi a očekával, že je zabijou.“

„I v Terezíně různá hnutí mládeže byla činná. Začalo to tím, že začátkem německé okupace, ještě v Praze, se sešli vedoucí všech sionistických židovských hnutí mládeže a rozhodli se, že po dobu války budou spolupracovat a činnost všech hnutí byly koordinované a děly se spolu. To se dělo i v Terezíně. Bylo tam takzvané sjednocené hnutí mládeže, kde členové různých hnutí, skautských i jiných, dělali ty samé věci. Činnost hnutí mládeže v Terezíně se omezila na tři pole: to jedno, že jsme se všichni učili hebrejsky s tím, že jednoho dne válka skončí, pojedeme do Palestiny, v to jsme všichni doufali a aspoň jsme využili ten čas, abychom se už naučili hebrejštinu. Druhé bylo, pokud se dalo, trochu sportu a her, podle věku, ale někdy byly i možnosti, dokonce byl nějaký den sportu na baště nahoře, kde se dělaly nějaké závody, utíkání a skákání a tak dále. Potom to, na co se nejvíc pamatuji, to asi byla ta nejhlavnější aktivita hnutí mládeže – byla jakási organizace, ale bez nějakých organizačních formulářů nebo úřadů, která se hebrejsky nazývala Jad tomechet, což je v českém překladu Podporující ruka. Jad tomechet si vzala za úkol, asi na to kopyto Udělat dobrý skutek nebo Každý den dobrý skutek, navštěvovat lidi, kteří potřebovali pomoc. To byli zejména ti staří nebo nemocní a dělat pro ně co se dělat mohlo.“