Mgr. Lucie Lucká

„Ale v 68. přijelo pár těchto italských komunistů, výměnně, a my jsme se o ně tady opravdu nějak postarali, v tom smyslu, že jsme je párkrát provedli po Praze, nebo tak. Věřte mi to, nebo ne, odjížděli 21. srpna 1968 v 10 hodin z Wilsonova nádraží, teda z Hlaváku. A my jsme celou tu dobu s nimi vedli, s těmi komunisty, diskuzi na téma, jestli Rusové k nám vpadnou nebo nevpadnou. A oni se nám smáli, posmívali se nám, říkali: ,Vy jste blázni, proč by to dělali, to je nesmysl, to by internacionální brigáda nikdy nedovolila…‘ No prostě vůbec neměli představu o realitě, co je to komunismus, a nebo Sovětský svaz. No a odjeli, nasedli do toho vlaku, ani snad nepřejeli hranice pořádně a Rusové už byli tady. Já jsem pak dostala dopis od jednoho z těch komunistů, jmenoval se Gustavo de Mari, to si dodneška pamatuju. Bydlel v Neapoli, Parco Comola 61, já nevím, proč si takovýhle blbosti pamatuju, ale to nějak člověku zůstane v hlavě. A ten psal, že se strašně omlouvá, že to pochopil, že by tomu nikdy nevěřil, no prostě takový omluvný dopis za ty posměšky, které měli vůči našim obavám, které byly podle mě reálné. Ale samozřejmě jsme věřili, že žádný vpád nenastane, ale prostě nastal. No a na konci toho dopisu mi napsal, jestli mi to pomůže a jestli chci, tak že mi nabízí sňatek, abych mohla vycestovat ven. Tak jsem mu poděkovala a řekla jsem, že je to od něho strašně milé, ale že nic takového neplánuju. No, tak takhle to bylo v 68., pro mě.

„To mě asociuje historku, co říkal táta. Když se vracel z Buchenwaldu a dojel do Prahy v modrých vězeňských mundúrech, protože nic jiného neměl, tak jel tramvají a přišel průvodčí a táta říkal: ,Nemám nic.‘ On říkal: ,V pořádku, jeďte.‘ A když vystoupil a přišel tam za mou mámou, k rodině, tak si uvědomil, že v kapse má stokorunu, že mu tam někdo strčil sto korun.“

„Chtěl utéct na západ, do západní armády, to se mu nepodařilo, chytili ho na hranicích s Maďarskem, tam ho vsadili do věznice, pak ho zase vylifrovali na Slovensko do Ilavy, prostě to je složitá věc. Nicméně, skončilo to tak, že můj táta během té válečné doby přijal jinou identitu. Přejmenoval se, udělal si falešné papíry, pomáhal ostatním vyrábět pro ně falešné papíry, převádět je do Maďarska, protože tehdy se zdálo, že Maďarsko není tak nepřátelské vůči Židům, jako bylo Slovensko, a tímhle způsobem se mu podařilo přežít. Protože když ho z káznice v Ilavě v roce 1944 osvobodili partyzáni, tak on, protože neměl kam jít, nemohl jít ke své rodině, aby ji neohrozil a aby rodina neohrozila jeho, protože identity měli každý jinou, tak se dal k partyzánům na Slovenském národním povstání a tam teprve, myslím, že to bylo koncem srpna, byli zajati. On bojoval s takovou menší partyzánskou brigádou, nebo oddílem u Strečna. Tam hlídali soutěsku, kudy měl jet vlak, a ten vyhazovali do povětří. A popisoval neuvěřitelné hrdinství zejména francouzských vojáků, kteří tam přišli z nějakého lágru, který byl ve Slezsku, jak bojovali jako lvi, když si třeba vzali nějakou zápalnou zbraň a skákali na německé tanky, aby tank vzplál i za tu cenu, že ten člověk taky zahynul. Mají tam také památník u Strečna, ti francouzští vojáci. A tam teda byl asi měsíc, nebo něco takového, než je zajali, protože německá přesila byla obrovská, a okamžitě je samozřejmě poslali do koncentračního tábora, a to do toho, který byl nejblíž, a to byla Osvětim. Ale díky té změněné identitě můj otec tedy nevystupoval jako Žid, a nebyl proto poslaný do Osvětimi – Březinky, do Birkenau, ale do Osvětimi do toho ,normálního‘ koncentračního tábora, kde, jak táta o tom hodně vyprávěl, lidi sice umírali, umírali na hlad, na nemoce, na bití, ale nebyly tam plynový komory, takže nebyla to ta vyhlazovací část.“