„Asi tři občané Bakovec se dali ke komunistům, a ti to podporovali. Ostatní bakovští občané vstoupit nechtěli, a to byl kámen úrazu. Byl plán všechny občany Bakovec odvézt na Sibiř. Už na to byly papíry. Můj vzdálený strýc Vladimír Bešta jednomu komunistickému pracovníkovi slíbil kolo, až pojedem, ale musí mu říct, kdy to bude. Tak se to dověděl. Naši měli velkou bednu nakrájeného a nasušeného chleba a už jsme počítali s tím, že nás odvezou na Sibiř. Mělo to být v pondělí a předtím ve středu přijela německá armáda a ta nás vlastně zachránila, jinak bysme byli na Sibiři.“
„Přišli jsme do města a generál Svoboda měl před celou armádou řeč. Také říkal, že zítra vstoupíme do boje a že dělostřelci jsou zapojení a že v noci budou střílet a že my nastoupíme ráno. Ráno jsme nastoupili a šli jsme přes vesnici a přišli jsme do obce Machnówka a tam byl masakr. Velitel žádný. Tam se generál Svoboda neobjevil. My jsme šli a Němci udělali místo a ti přední byli takřka v zajetí. Já jsem zůstal ve vesnici. Zachránili je tam ruští vojáci. Vylezli ze zákopů: ,Kuda idete? Na zaď idete.‘ Tak se to zastavilo. Taky mlha až přestala a Němci byli na kopcích nad Machnówkou a viděli na nás moc dobře. Jak se to zastavilo, tak začal minometný déšť. A ten první den bez boje přes sedm set mrtvých. Žádnej za to nemohl.“
„V ten okamžik začal déšť min. Tak jsem se došoural pod trať, jak byl úvoz. Ještě než jsem se tam došoural, tak už okolo padaly miny. Jedna mina se roztrhla těsně za mnou a střepiny mě trefily do nohy, a hodně. A to zabolelo a myslel jsem si, že mám nohu přeraženou. Až přestala minometná palba, tak jsem vylezl a prohlížel jsem to. Měl jsem omotky, což byly šněrovací boty a ty se omotávaly až ke kolenům. A měl jsem tam strčenou lžíci, když přinesou oběd, abych se měl čím najíst. Lžíce byla do úhlu. Střepina praštila do lžíce, ta se ohla do úhlu a mě to tak hrozně bolelo a noze nic nebylo.“
„Přivedl nás pod horu velitel a říkal, že se máme zakopat a že si pro nás ráno přijde a půjdeme do útoku. Začali jsme kopat, jenže tam bylo trochu štěrku a pak byla skála. Tak jsem to narovnal kolem sebe, aby mě to trochu chránilo, a nesměl jsem se zvedat. V noci to ještě šlo, ale nad ránem, jak už bylo vidět, kdo se zvedl, už tam padaly miny. Z hory na nás pěkně viděli. Čekali jsme, až nás zavolá velitel, ať se dostaneme pryč. On pro nás vůbec nemohl přijít. Až do rána jsme tam byli. Až byla hora dobyta, tak teprve pro nás přišel. Nešlo to. Padaly miny jak déšť. Já jsem dostal strach, jestli jsem tam nezůstal sám, tak jsem se zvedl a koukám. Jak jsem zvedl hlavu, už to šumělo a spadla malá mina takových možná dvacet centimetrů ode mě. Ta hlína se štěrkem, co byla okolo, byla všechna pryč. Myslel jsem, že už jsem hotovej. Hluchej, nohy a všechno potlučený. Chvíli jsem tak ležel a najednou slyším z vedlejšího zákopu: ,Tak Ludvík už to má za sebou.‘ Mysleli, že to spadlo na mě. Díky Pánu Bohu jsem to přežil.“
Jaroslav Ludvík je volyňský Čech. Narodil se 4. září 1925 v české obci Stromovka ležící tehdy poblíž města Luck ve volyňském vojvodství v Polsku. V jeho dvou letech se rodina přestěhovala do nedaleké české obce Bakovce, kde také Jaroslav prožil své dětství. Během války se stal svědkem jak sovětské, tak německé okupace obce. V roce 1944 dobrovolně vstoupil do československého sboru bojujícího po boku sovětské armády. V rotě automatčíků se zúčastnil těch nejtěžších bojů o Dukelský průsmyk. Těsně před hranicemi Československa ho 24. září 1944 těžce poranily střepiny minometného granátu. Po vyléčení ho přeřadili do týlu, kde se také dočkal konce války. Po demobilizaci se přestěhoval do Úsova na Šumpersku. Soukromě hospodařil na své usedlosti, než pod nátlakem vstoupil do místního jednotného zemědělského družstva (JZD). V družstvu se později stal zootechnikem a pracoval v něm až do penze. V době natáčení žil v Úsově. Zemřel 11. prosince 2022.
