Výhodou ve vězení je, když se člověk modlí a udržuje si víru
Jan Machač se narodil 1. června 1915 v Horní Lidči v okrese Vsetín. Otec Josef Machač byl vyučený mlynář, a tak malý Jan vyrůstal ve mlýně. Později otec mlynářské řemeslo opustil a začal pracovat jako dělník u dráhy. Matka Marie Machačová, roz. Novosadová, se starala o hospodářství, a k tomu vychovávala pět dětí. Obecnou školu navštěvoval Jan Machač přímo v Horní Lidči, do měšťanky pak nejprve docházel několik kilometrů, později již jezdil vlakem do Valašských Klobouk. Po otevření gymnázia ve Vsetíně pokračoval Jan Machač ve studiích právě tam. Gymnazijní studia dokončil v roce 1938. Již od dětství provázela Jana Machače myšlenka na kněžská studia. Nakonec mu pomohla náhoda, když se při jedné z cest vlakem setkal s řádovou sestrou, která mu zprostředkovala přihlášku na teologickou fakultu. Teologická studia zahájil bohoslovec Machač v roce 1938 ještě na fakultě, která však byla záhy společně s dalšími vysokými školami uzavřena a přesunuta ve formě biskupského učiliště do Dolních Břežan. Studia Jan Machač ukončil v roce 1943, kdy byl také v katedrále sv. Víta vysvěcen biskupem Elkčnerem. Primici v rodné Lidči oslavil Jan Machač 6. června 1943. Po vysvěcení následovalo první místo v Dolní Bělé u Manětína, kde strávil jako kaplan jeden rok. Odtud byl přeložen do Plzně, kde prožil také osvobození americkými vojáky. V Plzni zaznamenal Jan Machač ještě jeden nevšední zážitek, byl totiž vůbec prvním knězem, který vítal v osvobozené vlasti z koncentračního tábora navrátivšího se rektora a budoucího arcibiskupa Berana. Z Plzně zajížděl Jan Machač i do pohraničí, kde konal bohoslužby pro nově příchozí české obyvatelstvo. Pomáhal zde i při řešení nepříjemných situací spojených s odsunem německých kněží a vůbec celý odsun na něho velice smutně doléhal. Po jedné z jeho cest do Chebu přišla žádost, aby byl do zdejší farnosti umístěn. K tomu skutečně v roce 1946 došlo a Jan Machač se na pět let stal farářem v Chebu. Toto své životní období označil za jedno z vůbec nejkrásnějších a nejplodnějších ve svém životě. Již v Chebu dal Jan Machač poúnorovému lidově demokratickému režimu jasně najevo, že nezastává jeho ateistické vidění světa. Když byl na římskokatolické kněží v roce 1949 vyvíjen nátlak, aby nečetli pastýřský list biskupů, nedal se zastrašit přítomností několika příslušníků StB a pastýřský list i se svými poznámkami přečetl. Bezprostředně tento čin neměl žádné následky, ale za nějaký čas bylo všechno jinak a páter Machač byl 8. září 1949 zatčen a uvězněn. Nakonec byl Jan Machač, který odmítl napsat žádost o milost, spolu s většinou kněží propuštěn na státní svátek 28. října 1949. Netrvalo však dlouho a byl zatčen podruhé, a tentokrát následoval i soud a mnohaleté věznění v komunistických věznicích a lágrech. Dne 30. listopadu 1951 se Jan Machač zúčastnil školení v arcibiskupském semináři v Praze. Následovalo druhé zatčení a vazba v Praze na Ruzyni. Jan Machač prodělal opakované výslechy, zažil hlad a zimu, poznal, jaké to je, když je člověk celé noci opakovaně buzen. Přiznal, že ke konci svého vazebního pobytu nabýval dojmu, že je mu snad něco přidáváno do jídla či pití. Sílu mu dodávala jeho víra a pravidelné modlitby, které konal před křížkem vyrytým ve stěně samotky. Obžaloba Jana Machače vinila z toho, že v roce 1949 četl věřícím v Chebu „ilegální“ pastýřský list a jako administrátor vikariátu organizoval podpisovou rezoluci proti zákonu o hospodářském zabezpečení církví mezi kněžími. Zároveň se měl údajně snažit utajit ilegální pobyt svého bývalého kaplana Schütznera na území republiky, ačkoliv věděl, že tento kaplan odešel svého času ilegálně do zahraničí a později pracoval na území republiky jako nepřátelský agent, který se měl snažit rozvrátit lidově demokratické zřízení. Státní soud s Janem Machačem se konal 7. srpna 1952 v Praze. Jan Machač byl obviněn z velezrady a odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře, ztrátě majetku a čestných občanských práv v trvání šesti roků. První věznicí během sedmiletého pobytu za mřížemi se Janu Machačovi staly Valdice, kam se také vracel i v pozdější době z ostatních věznic a lágrů. Během svého věznění prošel ještě věznicí v Mladé Boleslavi, Plzni a uranovým lágrem na Jáchymovsku, odkud byl pro své pastorační působení poslán právě na plzeňské Bory. Po propuštění v listopadu 1958 se páter Machač nejprve krátce léčil, ale vzápětí byl nucen nastoupit do dělnického zaměstnání. Poté, co nebyl přijat jako zahradník ani metař, se mu podařilo sehnat zaměstnání v nábytkářské továrně TON v Bystřici pod Hostýnem. Zde pracoval u cirkulárky celých sedm let, nežli se mohl v roce 1966 vrátit zpět do kněžské služby. Prvním místem byla farnost v Gottwaldově-Malenovicích. V roce 1968 si jeho služby vyžádala pražská konzistoř, kde působil jako personální referent až do roku 1971. Nucený odchod z konzistoře se nakonec ukázal být pro Jana Machače darem, protože byl ustanoven v Praze u sv. Matěje, kde sloužil celých jednatřicet let. Radostí Jana Machače naplňuje skutečnost, že z jeho náboženské obce vzešlo několik současných římskokatolických duchovních, a že v dobách, kdy jinde církve pociťovaly odliv věřících, měl páter Machač vždy plný kostel věřících rodin a jejich dětí. Když se páter Machač, který v roce 1998 obdržel čestný papežský titul monsignore, ohlíží za svým životem, neslyšíte od něho žádné stesky na promarněná léta v komunistických kriminálech. Vše bral jako samozřejmost, se kterou se muselo počítat. Váží si svého kněžství a stejný pohled na život se snaží vštěpovat i svým následovníkům. „Byl to pěkný život,“ končí lakonicky své vyprávění.
