„Vyvedli nás na lesní cestu. Tam jsme se dostali někdy kolem jedné, druhé hodiny (odpoledne, pozn. autora). Rozhodli se, že ten den nepůjdeme, ale počkáme na noc. Samozřejmě tím, že se čeká, se kázeň vždycky naruší. Takže se ty útvary (pětistupy) rozešly a sedali jsme si na pangejt, travičku a tak. Kolem čtvrté hodiny přišel rozkaz znovu se seřadit, což jsme udělali. Jenže! Jeden Čech, kolem dvacítky mu bylo, v tom okamžiku, kdy měl nastoupit, se mu udělalo nevolno, on nebyl schopen dojít do útvaru ty tři metry a zůstal ležet. Nejbližší (dozorce, pozn. autora) ho zastřelil a za čtvrt hodiny jsme se zase rozešli z toho útvaru a čekali jsme až do večera.“
„V tom Terezíně jsme měli hymnu (Pavel Macháček zpívá): Terezínské šance, vás jsem neměl nikdy rád. Budu na vás ve svém žití věčně vzpomínat. Když jsem prošel tady, mezi kamarády, chvíle šťastné i veselé, budu na vás vzpomínat. - Nějaká ta slova se mi popletla.“
„Od stěny odendal stolek a já se na něj položil. On měl asi metr dlouhou hůl, přibližně půl druhého centimetru tlustou. A tou jsem začal dostávat výprask. Nejdříve přes kalhoty. Potom, když už to bylo něco kolem stovky, říká: Hosen ab! Kalhoty dolů! Tak jsem ty kalhoty sundal. A dostával jsem naholo. Zavolal si tam ještě kamaráda. A jak jsem ležel hlavou přes ten stolek, tak si ten jeho kamarád vzal můj krk do rozkroku, abych se nehejbal. Pokračoval jsem v počítání a dostal jsem se ke sto šedesáti devíti. A protože už to bolelo moc, musel jsem se soustředit na to, abych nekřičel, a přestal jsem počítat. Asi po půl druhé hodiny mě odvedli do sousední místnosti, kde byla koupelna. Tam byl ještě jeden urostlej chlápek, ten si vlezl do vany a měl v ruce lano na palec tlustý, takovou smyčku. Ta smyčka dokáže docela dobře přiléhat na zadek. Ten druhý vyměnil hůl za býkovec. Tedy jestli veřejnost ví, co to je býkovec. Uschlý úd pana bejka, jak se tluče obilí. Tak to klapalo, jeden za druhým…“
„Myslím, že by společnost měla poskytnout předpoklady, podmínky, aby lidé mohli ovlivňovat její vývoj. Vypadá to, že po čtyřech letech mohu volit, hodit lísteček. To je v podstatě sázka do loterie.“
Do řeči pana Macháčka vstupuje jeho žena Božena: „Můžu, můžu!? Já bych jenom prosila, abyste to brzy ukončili!“
„Už to končí,“ říká Pavel Macháček. „Jo, jo. Už je konec,“ dodává autor nahrávky Mikuláš Kroupa. Macháček pokračuje: „Já se domnívám, že za celej svůj život, osmdesát sedm let, jsem neměl příležitost do společenského vývoje zasáhnout. Jestli jsem podporoval únor (komunistický převrat v roce 1948, pozn. autora) nebo jsem byl proti, tak to bylo naprosto stejný z postavení mé osoby. Já jsem neměl příležitost svoje představy uplatnit. A pokud jsem je uplatňoval, tak mnohé vlivy to zvrhly do protikladu. Jak bohužel to dopadlo s tím stalinismem. To mé přání po spravedlivé společnosti zřejmě ještě dlouho nebude moci být realizováno.“
Božena svého manžela přerušuje: „No za našeho života určitě ne! Já když si vzpomenu, jak chodil celej tejden! Tedy po tom převratu v roce 1989. Celej tejden nebyl doma! Čekal od toho - já nevím co! Málem umřel, protože přechodil zápal plic pohrudnice, vod tý doby je to nemocnej člověk. A už je to teda – kolik že jo let. Vždycky toužil po spravedlivé společnosti, a zatím se vůbec nevyskytla!“
„František Listopad byl svérázný, abych tak zdvořile řekl. Když už byly moje doklady zapsaný, a úřednice byla odvolána k šéfovi do sousední kanceláře, neměl nic lepšího na starosti než vzít ty moje doklady a policejní kulaté razítko, které dodneška vlastním, a odejít. Přičemž musel vědět, že mě to gestapo bude honit! Já jsem sice byl (v té chvíli) v Uhříněvsi na poště, to byly prokazatelné alibi, no jo, ale proč by moje doklady zamířily na policejní komisařství a tam se ztratilo to razítko?!“
Pavel Macháček se narodil 15. srpna 1921 v Praze, zemřel na konci roku 2008. Jeho otec byl za první republiky ředitelem školy, matka spoluzaložila organizaci na ochranu matek s dětmi, kde později pracovala jako sekretářka, zemřela, když mu bylo 9 let. Otec se dožil devětasedmdesáti, zemřel v roce 1953. Za války ukrýval svého židovského spolužáka Jiřího Synka (dnes světoznámého básníka, pseud. František Listopad), kterému poskytl své protektorátní doklady. Roku 1943 byl zatčen gestapem za údajnou krádež úředního razítka, ve skutečnosti razítko zcizil na úřadovně gestapa právě jeho přítel Jiří Synek. Razítko Synek ukradl v nestřeženém okamžiku poté, co si gestapo zapsalo iniciály z propůjčených dokladů. Synek chtěl razítkem pomáhat domácímu protinacistickému odboji. Ve vyšetřovací věznici na Karlově náměstí v Praze byl Macháček mučen, aby prozradil, kdo razítko ukradl, svého přítele neprozradil i přes nelidské utrpení. (František Listopad se k vyprávění Pavla Macháčka vyjadřuje, viz Dodatečné materiály. Prosíme, zdarma se registrujte.) V dubnu roku 1944 byl Pavel Macháček na základě tohoto případu transportován do koncentračního tábora Terezín, kde se stal svědkem nacistického vraždění a brutalit páchaných na vězních, později byl přemístěn do Flossenbürgu. V dubnu roku 1945 byl zařazen jako vězeň schopný chůze do tzv. pochodu smrti, po třech dnech chůze byl na pokraji sil, průvod vězňů ušel asi sto kilometrů, nedaleko tábora Dachau byl zachráněn americkou armádou. 23. května 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa. Do roku 1970 sloužil jako profesionální voják československé armády, v oboru politického vzdělávání, po roce 1970 neprošel armádními prověrkami jako „politicky nespolehlivý“, byl vyhozen z armády a krátce pracoval jako skladník, poté bezpečnostní a požární technik u Poštovní a novinové služby. Vystřídal mnoho různých dělnických a administrativních zaměstnání, vedle toho dokončil studium na Karlově univerzitě obor vzdělávání dospělých. Krátce před revolucí 1989 a po ní se zapojil do politického dění - stal se členem hnutí Obroda - Klub za socialistickou přestavbu. Členové této politické iniciativy byli povětšinou bývalí členové reformního křídla KSČ. Po listopadu 1989 tato iniciativa nezískala žádný významnější vliv na politické a ekonomické reformy.
