„V Istanbulu jsme zase čekali na další vlak do Bejrútu. Byli jsme ubytovaní v takovým podřadnějším hotýlku. Když potom přišel ten den, že je to všechno připravený a zajištěný. Nás tam doprovázel z toho našeho velvyslanectví nějakej pan Zelenka. Všechny ty skupiny musely jít přes něj. Pan Zelenka povídá: ,Já bych si ještě rád s vámi udělal snímeček, abych měl památku, komu všemu jsem to tady zařizoval.‘ Jenže pan Zelenka si udělal snímeček a posílal to domů gestapu. Takže nepomohlo nic, i když si některý důstojníci a většina vyšších důstojníků si změnila jméno. To nepomohlo. Jméno nic neříká, fotografie je fotografie. Takže oni přesně věděli, kde kdo je. Já to vím podle sebe. Otce vyslýchali, asi pětkrát za ním byli. Vždycky se ho ptali: ‚Kde máš kluka?‘ Otec řekl: ‚No já nevím, vždyť víte, že je v Německu na práci.‘ Když už potom ho volali popátý, tak mu řekli: ‚Nene, tvůj kluk je v Africe v armádě.‘ Takže věděli přesně.“
„My jsme byli kluci mladý, když já jsem se tam dal, a letectvo, to bylo pro nás něco. Mně lítání dost dobře šlo, nebál jsem se a měl všechno. Pro mě to byl takovej, řekl bych stres, že musím toho lítání nechat. Protože u letectva, tam je vždycky takový dobrý přátelství. No nesměl jsem se přiblížit ani k letišti. Chodili mě sledovat. Tady dřív byl takovej elektrickej sloup, ten dvojitej. To si pamatuju, že vždycky za tím sloupem v určitou dobu někdo stál a pozoroval. Moje tchyně, ta špatně slyšela a poslouchala Svobodnou Evropu. Vždycky to pustila nahlas, že to mohla slyšet celá ulice. Měli chatu tuhle kousek od Budějovic a nade mnou chatu měl kamarád, my jsme se znali. Jednou za mnou přišel a povídá mně: ‚Víš, nezlob se na mě, ale oni mě každej den ráno volají na OBZ a já jim musím říct, co jsi tu dělal a kdo tu u tebe byl. Musím jim popsat tady ten tvůj pobyt.‘ Takže oni nás sledovali špatně, škaredě.“
„My jsme nesměli domů. Válka skončila v květnu a my jsme se vrátili až v srpnu. Prostě domů jsme nesměli z nějakejch politických důvodů. Nás prostě Rusáci tady nechtěli. Bylo to stejně divný. My jsme všichni čekali, když Praha volala o pomoc. Čekali jsme, že odletíme, odstartujem. Třistajedenáctka byla připravená, že bude přistávat a přiveze materiál, kterej bude potřeba, jak zdravotní, tak všechno. No ale nebylo nám to dovoleno. Bylo to zakázaný. Takže jsme všichni čekali a nevěděli jsme, co s náma bude. Válka skončila v květnu a my jsme jeli až v srpnu domů.“
„Tam už žádný velký cvičení nebylo. Byli jsme roztažení, strašně daleko od sebe byly ty jednotlivý bunkry a pevnůstky. Celá věc byla, že naproti nám leželi Taliáni a Němci a my jsme měli pozorovat jejich činnost, jestli se na něco nepřipravujou. V noci jsme pak přecházeli a pozorovali u nich tu jejich činnost. Byli jsme poměrně všichni blízko, ale bylo to dost riskantní. Protože ty pěšinky, kterýma jsme se dostávali k těm německým jednotkám, tak to bylo zaminovaný. Každej, kdo tam byl, byli tam Angličani, Australani, a všichni to pole minovali. Takže se stávalo, že, asi tři nebo čtyři naši kluci tam zůstali, v tom minovým poli. Prostě zavadili o minu. Ty miny byly všelijaký. Některý byly propojený, ty rozbušky provázkama. To se stávalo hodně. Tam bylo hodně šakalů. Šakali, jak běhali po tom poli, tak to přetrhli a vylítlo to do povětří. Celá naše akce v Tobruku byla jenom udržet Tobruk a obrana. Potom, když došlo k útoku a byli ty Taliáni a Němci zahnaný, tak naše druhá rota se dostala až do Benghází. Kdežto my jsme první rota a my jsme tam zůstali. Jenom jsme dělali vyčišťovací akce.“
„Třetí den nás bylo vybráno pětadvacet. Byli jsme u tak zvanýho odvodu. Byli jsme voláni jeden po druhým. To už měli seznam pětadvaceti lidí, který pojedou do Francie. Teď, když přišla řada na mě, tak ten styčnej důstojník major Novotný povídá: ‚Kluku, kluku, co já s tebou budu dělat. Frantíci berou od sedmnácti, a tobě není sedmnáct. Posaď se tam.‘ Tak jsem se tam posadil. Teď ve mně byla malá dušička. Všichni, co jsme spolu utekli přes hranice, už byli připravený na cestu a odbavený. Všichni byli starší než já. I ten kamarád, co byl ze Zlína, tak byl o rok starší, a ten to vlastně celý organizoval. Za chvíli mě ten major Novotný zavolal a povídá: ‚Kdy jsi se narodil? Ne ty jsi se narodil dvacet dva.‘ A měl jsem hned sedmnáct roků, Francouzům to nevadilo a mohl jsem jet.“
„Přišel nějakej Angličan a říká: ,Czech tanks!‘ Že jsou tam český tanky. Ale to byly naše tanky z první republiky, který Němci ukořistili a tam je použili. Tak jsme se tam vydali podívat. Tam byla největší tanková bitva, to byl Sidi Rezek. Z jedný strany byli Angličani a z druhý Němci. Několik dní se tam o to území, na sebe najížděli. My jsme tam přišli a skutečně ty český tanky tam Němci použili, ale byla tam taková spousta mrtvých, že to strašně zapáchalo. Žádnej neměl čas nebo neměl k tomu podmínky, aby ty lidi pochoval. Už to tam bylo v takovým vedru v rozpadu. Němci byli ještě takoví, že pak začali Angličani ten prostor čistit, ty mrtvý odvážet, tak Němci byli takoví prevíti, že ještě když Angličani toho mrtvýho vzali, tak oni Němci pod ně dávali nálož. Pak Angličani řekli, tak to nebudem, nahnali tam Němce, a ty to museli posbírat, aby se uložili do společnýho hrobu.“
„Z tý třistadvanáctky se pak udělala divize. Z nás udělali dva pluky. Já jsem byl u čtvrtýho pluku a ten byl přemístěnej do Plzně. Čili oni nás potom roztrhli. Já jsem z tej Plzně ještě převážel letoun do Českých Budějovic a jen jsem přistál, tak mě volal velitel a povídá: ,Už je konec s lítáním, už nebudeš lítat.‘ Dali mě na dovolenou s čekaným. To byla dovolená, kdy se čekalo, co bude rozhodnuto dál. Samozřejmě že mě propustili z armády. Takže byl konec lítání a konec nějakým iluzím, že vycvičíme nějaký piloty pro tu novou republiku. No a potom jsem měl tu anabázi od těch zedníků až po tu kalírnu.“
Milan Malý se narodil 30. září 1923 v Brně. Jeho otec pracoval jako tovární dělník a matka byla v domácnosti. Vyučil se na obchodního příručího. V roce 1939 byl nasazen na práci v Německu, kde pracoval na stavbě dálnic. Koncem roku 1940 se mu podařilo z pracovního tábora utéct a přes Rakousko přejít do Jugoslávie. Zde se přihlásil do československých vojenských jednotek ve Francii. Během cesty však Francie kapitulovala a pan Malý spolu s dalšími uvízl v Palestině. Absolvoval vojenský výcvik a byl nasazen na obranu Tobruku. Po návratu z fronty byla celá čs. blízkovýchodní jednotka přeškolena na protiletadlové dělostřelectvo. Milan Malý působil jako obsluha protiletadlového kanonu v Haifě. V roce 1942 se přihlásil do RAF, byl převezen do Anglie, kde absolvoval letecký výcvik. Následovala šestiměsíční pilotní škola v Kanadě a poté byl zařazen do 312. československé stíhací perutě. Létal na strojích Spitfire. Prováděl průzkumné lety, do bojů již nezasáhl. Po skončení války přeletěl s celou perutí do Českých Budějovic, kde se podílel na výcviku izraelských perutí. V roce 1948 mu bylo létání zakázáno a z armády byl propuštěn. Až do důchodového věku pak zastával dělnické profese v českobudějovické továrně Igla. Milan Malý zemřel ve věku nedožitých devadesáti let 1. května roku 2013.
