Václav Maňák

* 1939  †︎ 2018

  • „A takových těch agentů bylo víc. Pak přišel další. My jsme mu říkali Franta z Vídně, protože nám asi dvakrát nebo třikrát poslal pozdrav z Vídně, aby nás přesvědčil. Ovšem agent ze Západu v té době, který kouřil kamelky a posílal pozdravy z Vídně, no tak nám to bylo jasné, kdo to asi tak může být. Takže na toho vůbec nereagoval a on už nikdy nikomu nevěřil a nechtěl nic. Až se to schylovalo k pět a půl letům toho schovávání, tak přišli s tím, že je to amnestované, aby se přihlásil, že se mu nic nestane.“

  • „Vracel jsem se z práce a tady právě likvidovali zemědělce. Nejhorší na tom bylo, že tady nebyli velcí zemědělci, tady měli většinou lidi deset dvanáct hektarů, a tito dva patřili právě k nim. A samozřejmě to se nedalo přehlídnout, jak oni se tam chovali. Tam pobíhal jeden takový pitomeček, měl bič v ruce a rozháněl lidi, samozřejmě oni se tam srocovali a všichni byli pěkně nažhavení. A ta paní, když jim všechno vyrabovali, tak jim říká: ‚No dobře, ale z čeho my budeme žít, vždyť my máme děti.‘ ‚V Rusku chcíplo kolik tisíc kulaků, tady když chcípne jedna rodina, tak se vůbec nic nestane.‘“

  • „Tak jsme vyrazili, večer. Zazpívali jsme: ‚Nezalízej, český lide, nezalízej v podkroví. Připraven buď každé chvíle shodit svoje okovy.‘ Neznáte tu píseň náhodou? ‚Český národ z hrobu vstává, probouzí se český lev. Za svobodu, za svá práva rádi dáme svoji krev.‘ A třetí sloka byla: ‚Tatíčku náš, Masaryku, tiše dřímej v hrobě svém. My ti všichni přísaháme, že ti věrni zůstanem.‘ Tak to jsme zpívali po té vesnici, ale všude byla tma, nikde se nesvítilo. Prostě panoval strach.“

  • „V té době, než je pochytali, tak vzali na osmačtyřicet hodin našeho otce na Myjavu na služebnu StB, a když ho přivezli na druhý den, tak vlasy mu plavaly na krevní podlitině a záda měl celé černé, dokopané ledviny a chodidla dokopané tak, že na těch nohách nemohl chodit. Samozřejmě musel podepsat, že se nikde nebude zmiňovat, co se s ním dělo a kde byl. No ale, když se vrátil dom, tak protože měl menší hospodářství a musel dělat žně. Takže stačilo, když na poli vysvléknul košili a všichni kolemjdoucí viděli, co vlastně soudruzi umí a čeho jsou schopní. Nohy měl omotané hadrama, aby mu ty otekliny spadly dolů. Byl to vlastně člověk, který v letech dvacet sedm až třicet dva byl starostou obce. Spolu s matkou byli kmotry pětačtyřiceti dětí.“

  • „Když jsem pracoval v té letecké továrně a od dětství jsem stavěl modely a má sestra, ta žila v Jičíně v Českém ráji, švagr létal, takže já jsem prázdniny trávíval na letišti, to byl můj život. Tak samozřejmě bych taky rád létal plachtařinu. K tomu bylo potřeba povolení od národního výboru a samozřejmě strana se k tomu vyjadřovala. Neměl jsem šanci. Nikdy, nikde.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Louka, dům pamětníka, 09.06.2014

    (audio)
    délka: 01:20:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje

Mnák_Václav_portrét.jpg (historic)
Václav Maňák
zdroj: Snímek pořízen při návštěvě pamětníka

Václav Maňák se narodil 20. července 1939 ve vesnici Louka na slováckém Horňácku. Jeho otec byl členem lidové strany a před válkou působil jako starosta obce. Silně věřící maminka působila ve Svazu katolických žen a dívek. Kromě dvou sester měl Václav Maňák čtyři starší bratry, Eduarda (nar. 1922), Jana (nar. 1924), Františka (nar. 1928) a Antonína (nar. 1930). Ti se v roce 1949 rozhodli opustit republiku a bojovat v zahraniční armádě proti komunismu. Útěk se jim ovšem nezdařil, nedaleko Chebu je dopadli a poté zavřeli do věznice v Litoměřicích. Odsud se podařilo všem kromě Jana uniknout. Bratři se poté skrývali na Slovensku v okolí Myjavy, přitom nejstarší Eduard se ještě vrátil do Litoměřic a se skupinou odbojářů se pokusil osvobodit Jana z vězení. Odvážný plán se však nezdařil. V srpnu 1949 byli Eduard, František a Antonín na Slovensku zatčeni a později odsouzeni za údajnou protistátní činnost, jíž se měli účastnit v rámci vykonstruované odbojové skupiny řízené provokatéry StB, k mnohaletým trestům ve vězení v Leopoldově a jáchymovských dolech. Jana po návratu z Litoměřic zavřeli do tábora nucených prací, odkud utekl a skrýval se u rodičů a přátel pět a půl roku. I ve Václavu Maňákovi se projevil odbojný duch, když v červenci 1957 protestoval proti násilné kolektivizaci psaním hesel po zdech. Odseděl si za to čtyři měsíce, ale škraloup protikomunistického smýšlení stál jeho i jeho rodinu řadu nepříjemností. Nejenže nemohl pracovat tam, kde chtěl, ale nemohl si ani splnit svůj dětský sen, jímž bylo létání. Žil v rodném domě v Louce. Václav Maňák zemřel v září roku 2018.