„Když jsem požadoval zvýšení platu v Motoru, tak mi bylo řečeno, že na zvýšení platu nemám nárok, abych s tím nepočítal. Já jim říkal: ,Jakže nemám nárok!‘ Nechal jsem se předvolat až k řediteli a tam mi řekli, že skutečně nemám nárok. Dozvěděl jsem se to až ve svých kádrových materiálech v Pardubicích po tzv. něžné revoluci. Tam jsem našel úplný stoh svých kádrových materiálů, kde jsem zjistil, že jsem NO 151, nepřátelská osoba číslo 151. To je moje označení. V tom svazku je řada věcí, například že jsem byl podle směrnice ÚV KSČ z roku 1971 zařazen do tzv. černých seznamů, kam byli zařazeni lidé, kteří se nějakým způsobem provinili proti režimu. Já tam byl zařazen kvůli své práci v Klubu angažovaných nestraníků, pro mé aktivity v Junáku a neschválení vstupu vojsk.“
„Na té Mořině jsme dostávali, podobně jako v Jáchymově, na snídani půl litru černé kávy. Takové hořké melty a k tomu bylo 30 dkg na celý den. Přitom jsme pracovali v kamenolomu, kde jste musel naházet 17 vozíků vápence. Ten jste si musel natlouct palicí na co největší kusy, abyste ty vozíky měl brzy plné. Ten vůz jste musel odběhnout, označit a přivézt další. Kdo nesplnil tu normu, tak šel do korekce, což byl bunkr vedle obrovské cely. V korekci byl dotyčný člověk, dokud tu normu neplnil, a komu se to nedařilo, tak s tím měl velké problémy. Na té Mořině jsme byli asi těch sedm měsíců. Odsud to bylo pro nás vysvobození, když nás asi patnáct převezli, zpátky přes Pankrác, do Jáchymova.“
„Když se to prozradilo, tak celá ta naše skupina byla zatčena. Mám pocit, že Franta Zahrádka byl zatčen ve svém bytě, ale Karel Pecka byl zatčen během přechodu státní hranice. A pak už to nebyl žádný problém z něho dostat. Prvního chytli, nezřízeně zmlátili. Kdyby člověk mohl vyprávět, jaké byly výslechy na Státní bezpečnosti, tak by se skutečně dalo asi těžko něco zapírat. Když to z vás nevytloukli, tak používali halucinogenní látky. Mě třeba třískali pravítkem po plosce nohy, kdo to nezažil, tak ať si to zkusí. Běžné facky, to nebylo žádné mučení. To vás přivedli k výslechu a hned vám jich pár dali, ale to jsme nepovažovali za týraní. Ale potom, když jste nevypovídal podle jejich přání, tak to skutečně začalo. U nás mladých kluků to bylo především to bití.“
„V době, když jsem se oženil a měl dítě, mě oslovili při vystupování z autobusu dva příslušníci StB a zastavili mě a řekli mi, že by se mnou potřebovali mluvit. ,Já nevím, proč bych s Vámi měl mluvit.‘ Oni na to: ,No, vy jste skaut, znáte tady všechny skauty a tady se tvoří nějaké nové skupiny a my bychom potřebovali, kdybyste se do nich dostal a řekl nám, co se na Budějovicku děje.‘ – ,To si děláte srandu, co to po mně chcete.‘ – ,No, že byste na ně dohlížel, aby nedělali nic protistátního, protizákonného.‘ – ,To, jako myslíte, abych špicloval a donášel na ně?‘ – ,Nazvěte si to, jak chcete. My bychom na oplátku tolerovali to vaše zaměstnání a nemusel byste je opustit.‘“
„To jsem byl prostě úplně odříznutý od světa. Byla tam obrovská norma, která spočívala v tom, že jedině s vypětím sil se ji podařilo splnit. Řada lidí normu nesplnila. Nám bylo tehdy 19 či 20 let, to jsme byli mladší. Třeba my s tím Gustou Křížů jsme tu normu plnili. Kdo ji neplnil, tak dostal poloviční stravu a šel do korekce. A kdo dostal tu poloviční stravu, tak měl potom problém vůbec při té špatné stravě, málo kalorické, tu normu vlastně plnit na těch sto procent. Byť jsme, někteří z nás, si pomáhali. Řekli jsme, já ti ten jeden vozík udělám a nechám, třeba jsem udělal osmnáct a jeden jsem mu dal, abych tu normu plnil, i když to bylo samozřejmě dost složité, protože jsem měl často sám problém, někdy, v zimě, tu normu plnit. My jsme tam přijeli brzy na jaře, kdy ještě byla zima veliká. Když pršelo, to se dělalo za jakéhokoliv počasí a byl jste na otevřeném prostoru a musel jste denně naházet těch sedmnáct huntů, ať pršelo, padal sníh nebo pražilo slunce, to bylo lhostejné. To byla obrovská zátěž a já se domnívám, že to byl jeden z nejhorších lágrů, které v Československu byly.“
Mgr. Bc. Ivan Mánek se narodil v roce 1931 v Pohořelicích u Brna. Do skautského oddílu vstoupil v roce 1945 v Českých Budějovicích. Od roku 1948 až do zatčení StB vedl skautský oddíl. Sedmého září 1950 byl spolu se skupinou skautů zatčen a obviněn z tisku a rozšiřování letáků, v nichž upozorňoval na porušování lidských práv komunistickým režimem. Osmého a devátého prosince 1949 byl s touto skupinou veden monstrproces v Praze. Poté byl pamětník vězněn na Pankráci, ve Vinařicích, kde fáral na dole Fierlinger - Mayrau, v trestném lágru a kamenolomu Mořina a v Jáchymově na lágru Mariánská, kde fáral na dole Eva. V roce 1953 byl propuštěn na tehdejší amnestii. Roku 1953 se snaží dokončit středoškolské vzdělání, avšak je povolán k PTP a do 31. 12. 1955 fárá na dolech Nosek a Nejedlý. Po službě u PTP pracuje jako kontrolní dělník a poté jako strojní technik. Odmítá spolupráci s StB, načež je propuštěn ze zaměstnání a pracuje v českobudějovické teplárně jako topič a pak jako strojník. V době uvolnění mezi lety 1968-1970 zakládá a vede oddíl v Českých Budějovicích. Po opětovném zákazu činnosti vede oddíl mládeže ve skautském duchu v TJ KOH-I-NOOR České Budějovice až do roku 1989. V časech normalizace je veden Státní bezpečností v tzv. černých seznamech jako nepřátelská osoba NO 151 a 10419. Po roce 1989 je opět aktivním skautem, začíná znovu vyvíjet skautskou činnost a spoluzakládá skautskou organizaci v Českých Budějovicích. Je jmenován výchovným zpravodajem a zvolen místopředsedou Krajské rady Junáka. Po sametové revoluci se stává členem instruktorského sboru Jihočeské skautské lesní školy a vede rádcovský kurz. Spoluzakládá okresní klub PTP a KPV v Českých Budějovicích. Od roku 1990 byl členem zastupitelstva města Českých Budějovic. Zároveň v letech 1991-1998, i přes relativně vysoký věk, studuje na Jihočeské univerzitě. Ivan Mánek zemřel 15. září roku 2012.
