-„Paní Dymáková byla běžná nájemnice?"-
„Ta byla běžná. Ale předtím policajti byli nucení."
-„A když sem policajty nastěhovali do vašeho baráku, platili vám nájem?"-
„Nájem zaručeně neplatili."
-„Jak vypadalo soužití s příslušníky SNB?"-
„Soužití nevypadlo nijak růžově, dostal jsem za to pár facek, protože jsem jim namazal kliky. A potom jeden příslušník měl takovou hezkou motorku, zundappa, garážoval ho dole pod barákem. Jeden dobrý soused mě poradil: ,Nasyp mu do nádrže cukr.´ Provedl jsem to a taky jsem za to dostal od dědy. Říkal, že to bylo přes čáru, protože ten dotyčný musel motorku rozebrat, celou vyčistit. Byl jsem kluk nevědomý, dostal jsem dobrou radu, tak jsem ji provedl. Kliky jsem jim namazal vazelínou červenou, šlo to umýt.“
„No, jak to nesli? Nejhůř to nesl táta, začal trošku popíjet, jeho se to dotklo nejvíc, byl proti režimu vůbec vysazený, nelíbil se mu, na což taky doplatil. V té době kolem padesátých let, nevím přesně, který to rok to bylo, dědeček ještě povídá: ,Pepíku, aby neříkali, že jsme proti tomu režimu, jdi taky na První máj.‘ Tenkrát se chodilo ze Zásady do Železného Brodu. A v Brodě tenkrát nějaký svazák nabízel otci Rudé právo, on mu řekl: ,Děkuju, mladej, máme doma hajzl papíru dost.‘ No a slovo dalo slovo a milý tatínek se vrátil se z Litoměřic, dostal šest měsíců. Když se vracel, tak ho potkal soused a povídá: ,Odkud jdeš, Pepíku?‘ ,Budeš se divit, ale z Prvního máje.‘ Tak prostě, takhle to dopadlo. Dneska je to k smíchu, tenkrát to k smíchu nebylo. Máma ostala sama, víš, jak to bylo bylo. Bylo to znesvěcení Rudého práva.“
„Ještě v Technoskle mně přišlo z Okresní vojenské správy v Semilech: ,Máte-li zájem o motorové létání, dostavte se.´ Dostavil jsem se, poslali mě už podruhé do Ústavu leteckého zdravotnictví, kde jsem prošel, že jsem zdráv. Dostal jsem svého instruktora, který mě zaučoval do teorie létání, navigace, počasí, všechny tyhle ty. Dostal jsem povolení na letiště do Liberce – Růžodolu. Dostavil jsem se i tam, všechno mi ukázali a až prodělám výcvik u instruktora, že budu moct létat. Byl jsem aspoň trošku naladěný, ale když jsem se dostavil do Liberce, kapitán Novák mával papírem, kde bylo velké červené NE. Říká: ,Lituju, ale já vás do vzduchu pustit nemůžu.´ Říkám: ,Proč?´ ,To přišlo z obce.´ Takže na zákrok někoho z místních hlavounů z obce jsem přišel i o to. Tak jsem dělal v Technoskle až do nástupu vojny, dostal jsem se na vojnu, narukoval jsem do Mladé.“
„Do roku 1948 to bylo tak, jak vyprávím. Sem tam s nějakým s menšími zádrhely, po válce se doba začala měnit. Pak přišel osudný rok 1948, kdy jako z rozhodnutí akčního výboru Národní fronty, byly oba dva provozy zastavené, barák měl být zkonfiskovaný. Dostavil se už národní správce, v doprovodu přišel předseda národního výboru převzít dům se vším majetkem a mobiliářem. Načež babička Marie prohlásila: ‚Tady mě najdete druhý den ráno viset.‘ Správce to zarazilo a zeptal se toho předsedy národního výboru, jestli je to možné. Načež on povídá: ,No, to víte, babička dům postavila, tak bych se tomu ani nedivil.‘ Nevím, jestli z toho důvodu nebo proč se správce vzdal funkce a měli jsme dovoleno zůstat bydlet. Nebylo to už ale to, co předtím, vykázali nás do tří místnosti. Děda s babičkou se odstěhovali do poschodí, do malé místnosti s komůrkou. Postupně nám začali přidělovat nájemníky, první sem přišli příslušníci SNB, kteří tady měli tady chvíli stanici, obývali dva hostinské pokoje. Pak se sem nastěhoval jejich velitel.“
Jindřich Marek se narodil se 15. srpna 1941 v Zásadě na Jablonecku. Jeho rodina vlastnila prosperující hotel s restaurací a řeznictvím, ale po únoru 1948 jim komunistický režim zavřel všechny živnosti. O dům, kde byl hotel, nepřišli jen díky babičce, která řekla národnímu správci, že se oběsí, když jim ho zabaví. V první polovině 50. let šel otec pamětníka Josef Marek na půl roku do vězení, protože prvního května na manifestaci v Železném Brodě pohaněl komunistický deník Rudé právo. Jindřich Marek se po gymnáziu nedostal na letecké učiliště a ani na Vysokou školu strojní a textilní Liberec (VŠST), komunisté z obce ho ke studiu nedoporučili. V roce 1960 narukoval na dva roky na vojnu, zpočátku sloužil jako průzkumník u tankového pluku a pak jako zdravotnický instruktor na ošetřovně. Po propuštění do civilu ho vzali na VŠST. Po prvním ročníku mu ale tragicky zemřel bratr. Jindřich Marek přerušil studium a dalších 39 let pracoval v továrně Železnobrodské sklo Zásada převážně jako stříbřič. V roce 1964 se oženil, s manželkou Libuší vychovali tři syny. Paradoxně se přiženil do rodiny, jejíž jedna větev byla komunistická. Po roce 1968 probíhaly v Železnobrodském sklu Zásada stranické čistky, jejichž obětí se stal ekonom. Během normalizace zastupoval Jindřich Marek dělníky v odborové organizaci. Po roce 1989 zaznamenal, že řada komunistů převlékala kabáty, ale vadilo mu, že musel odejít komunistický ředitel továrny, považoval ho za férového člověka a chytrého odborníka. V roce 2023 žil v Zásadě. Pamětník mohl být natočen díky podpoře městysu Zásada.