Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karol Marko (* 1929)

• narozen 26. května 1929 v Dolním Lopašově na Slovensku

• pochází z rolnické rodiny

• vystudoval Baťovu internátní školu práce v Baťovanech (dnes Partizánske)

• na internátu zažil Slovenské národní povstání

• rodiče přišli po roce 1948 o polnosti

• po únorovém převratu vstoupil do KSČ

• angažoval se také jako funkcionář závodního klubu ROH

• až do svého odchodu do důchodu působil Závodech 29. augusta (znárodněných Baťových závodech) v Partizánském

Coby patnáctiletý učeň zažil Slovenské národní povstání v Partizánském. Když se pak po válce dostali k moci komunisté, rodiče přišli o polnosti a museli vstoupit do družstva. Ačkoliv ve svých vzpomínkách minulý režim odsuzuje, po únorovém převratu vstoupil do strany, kde setrval až do sametové revoluce. Zajistil si tím stabilní práci a vyhnul se politické šikaně. Navíc se, coby funkcionář závodního klubu ROH, podíval do řady zemí východního bloku. „Viete, ako sa hovorí: Proti vetru nemôžeme cikať.“

Dáte mi chlapce?

Karol Marko se narodil 26. května 1929 v Dolním Lopašově v okrese Piešťany. Pochází z devíti sourozenců, na svět přišel jako pátý v pořadí, přičemž nejstarší sestra se narodila roku 1920. Markovi byli rolnickou rodinou, rodiče Ľudovít a Amália vlastnili tři hektary polností a další tři si pronajímali. Celá početná rodina s pracemi vypomáhala. Dětství má spojeno především s disciplínou: „Museli sme poriadne poslúchať. Rodičia, a tak isto učiteľov, ktorí nás učili. Neznámy pojem, niečo neposlúchnuť.“ Do první třídy nastoupil v roce 1935.

Rodina měla příbuzné ve Veľkých Šenkvicích. „Tam bývala môjho otca sestra, ktorá nemala deti. Mali jedno dievčatko, ale keď bolo malé, tak veľmi plakalo, tak ako malé deti plačú. Ale aby tak neplakalo, tak babka toho dieťatka navarila makový odvar a dala to ako čaj. Bol zrejme taký silný, že to dievčatko uspal na večné časy. Proste zomrelo a potom už nemohli mať deti.“

Tragická událost měla – přinejmenším dnešním pohledem – poněkud nečekané vyústění: „V roku 1940 prišla tá otcova sestra k nám na návštevu a medzi rečami, ako rozprávali s mojím otcom, tak naraz hovorí: ‚Jedného chlapca by ste nám mohli dať.‘“ Tímto chlapcem se stal tehdy jedenáctiletý pamětník. Dodnes si pamatuje, že se k příbuzným přestěhoval 26. července, v den, kdy se v obci konaly hody. 

Každý jedno baganče

Ve Veľkých Šenkvicích – přibližně 60 kilometrů jihozápadně od rodného Dolního Lopašova – navštěvoval tamní měšťanku. Ve třetím ročníku pak skládal v Bratislavě přijímací zkoušky do Baťovy internátní školy práce v Baťovanech (dnes Partizánske). V případě neúspěchu měl záložní plán stát se malířem-natěračem. Tři měsíce po přijímačkách však přišel dopis s dobrou zprávou a následovalo další stěhování, do Baťovan.

„U Baťu sa nehovorilo poschodie, ale etáž. Tak som došiel na izbu na druhú etáž, ešte si pamätám aj číslo – 32. Poriadne som tam ani nebol, a už došiel vychovávateľ a dal mi hneď dvadsať korún pokuty za to, že som došiel na izbu v bagančiach. No ale ja som predtým v živote papuče nevidel!“ Vzpomíná na svůj první den v učení. Tehdy mu bylo 14 let a 20 korun pro něj byly velké peníze. 

Internát fungoval tak, že se přes den pracovalo a večer chodilo do školy. Začátky ve výrobě byly, dle vzpomínek, poměrně náročné. „Robili sa tam gumené baganče, tisíc párov denne! Viete, čo som robil? Natieral som stielku smolou, aby sa do baganče nedostala voda. Kamarát tam robil so mnou – jeden sme robili pravej baganče a druhý ľavej.“ Zpočátku chtěl školu opustit. Po několika dnech si však na nový režim zvykl a dnes vzpomíná v dobrém.

Začaly se rozdávat zbraně

Prakticky veškerý čas Baťových učňů byl nalajnován. „Pracovali sme od pol ôsmej do dvanástej a potom od pol druhej do piatej. Od piatej do šiestej sme mali večeru a od šiestej do deviatej do školy. Každá hodina bola plánovaná a zároveň aj kontrolovaná. V sobotu sa u Bati nerobilo a v nedeľu sme mali program. Ráno budíček, raňajky, zisťovanie stavu. Potom katolíci na jednu stranu, evanjelici na druhú a do kostola. Po obede zase zisťovanie stavu a rozdeľovanie – futbal, tenis, jednoducho všetky športy, aké boli v tom čase u nás.“

Karol Marko měl odjakživa rád fotbal. Kromě nedělních internátních programů hrál i coby dorostenec za ŠK Baťovany. Mezi jeho spoluhráče patřil Anton Moravčík, pozdější československý reprezentant a bronzový medailista z historicky prvního mistrovství Evropy 1960 ve Francii. Právě Francii tehdy Československo v boji o bronz porazilo. Moravčík byl, stejně jako Karol Marko, absolventem Baťovy internátní školy.

Na internátu zažil události kolem Slovenského národního povstání. „Nás, prvý a druhý ročník, nepustili von, keď vzniklo to povstanie. Ale tí starší už popreskakovali zo zadnej strany internátu a išli do susednej dediny, tam sa začali rozdávať zbrane. Medzi tými mojimi kamarátmi, to boli mladí ľudia, najviac devätnásť, dvadsať rokov. Tí, čo rozdávali tie zbrane, podľa mňa, keď videli, akí to sú – prepáčte za výraz – sopliaci, ktorí tam nemajú čo hľadať, tak ich mali pekne kopnúť do zadku, poslať domov. Oni nemali žiadny základný vojenský výcvik a zbrane neovládali.“ 

Po únoru se v továrně kouřilo a pilo

Když končila druhá světová válka, osvobozování jej do značné míry minulo. „Keď prichádzala fronta, ja som odišiel posledným autobusom z Topoľčian do Piešťan a odtiaľ pešky šestnásť kilometrov domov. Žiadne vojakov som nevidel. Bol som tam u nás v horách.“ Přibližně týden tak strávil doma. „A keď tá fronta prešla, tak som išiel zase znovu do fabriky – navliekal som do bagančí šnúrky.“

Ve výrobě pracoval přibližně dva roky. Poté byl přeložen na osobní oddělení, kde měl na starost výplaty pracovníkům. „Robil som výplaty asi pre tri sto ľudí, nebolo to tak komplikované ako v dnešnej dobe. Vtedy, keď ste boli techník alebo úradník, tak ste mali plat stále pevný, nemenilo sa to ako v súčasnosti.“ Během svého působení v Baťovanech se setkával s tehdejším ředitelem továrny Jozefem Trojanem, pozdějším politickým vězněm a obětí komunistických procesů 50. let. 

Únorový převrat 1948 předznamenal pro Karola Marka řadu změn. Rodiče přišli o polnosti a museli do družstva. Komunistický režim se podepsal i na poměrech v závodě. „Predstavte si, že keď prišiel ten február, vymenili vo fabrike vedúcich, ktorí sa im nehodili, a dali tam ľudí, ktorí neboli odborníci, ale mali legitimáciu.“ Ruku v ruce s novým vedením upadalo i pracovní nasazení. „Začalo sa vo fabrike fajčiť, piť, kávičkovať, hrali sa tam karty aji ženy vodili. Však viete, ako to beží.“ Po roce 1948 vstoupil Karol Marko do KSČ, kde setrval až do sametové revoluce.

My sme nepolitizovali, my sme len dojednávali 

Počátkem 50. let nastoupil na základní vojenskou službu. Ještě předtím se v lednu 1951 oženil s Alojzií, roz. Chudou, se kterou se seznámil v závodech. V roce 1953 se jim narodila dcera Gabriela a o rok později Božena. Na vojně nejprve krátce sloužil v Bratislavě, pak byl převelen do pražských Bohnic. „Tam bola jedna divízia vojakov a okrem aji štyristo vojačiek tam bolo aj tisíc päť sto bláznov. Za jednou ohradou.“ Po pěti měsících následovalo další převelení, nejprve do Nemšové u Trenčína a nakonec do Dubnice nad Váhom.

Po návratu z vojny v roce 1953 se vrátil do původně Baťovy výrobny, která už byla přejmenována na Závody 29. augusta. Změnil se i název obce, z původních Baťovan na dnešní Partizánske. V závodě působil jako hlavní plánovač a na této pozici setrval následujících 30 let až do svého odchodu do důchodu. Měl odpovědnost za rozpočet. 

Zároveň působil jako funkcionář závodního klubu revolučního odborového hnutí. „Našou úlohou bolo zabezpečovať ľuďom, aby tu bolo divadlo, aby tu boli všelijaké zábavné programy, kultúra a tak. To bola naša starosť. My sme nepolitizovali, my sme len dojednávali. […] A pretože som bol funkcionárom v tom závodnom klube, tak som mal tú možnosť, že som išiel so súbormi aj do zahraničia.“ Díky svému angažmá v ROH tak navštívil řadu zemí východního bloku: Bulharsko, Jugoslávii, Rumunsko, Maďarsko, Polsko, tehdejší východní Německo (NDR) a Sovětský svaz.

Měli jsme být trpělivější

Srpnové události 1968 se v Partizánském, dle vzpomínek, příliš neprojevily. „U nás, my sme o tom ani nevedeli, že sú tu Rusi. Ale videli sme tie zábery v televízii. Mám na to svôj názor. Dodnes tvrdím, všetky socialistické štáty sú totalitné režimy. Rusko buduje socializmus sto rokov – a kde sú? Čína a tak ďalej. Teraz to divadlo, čo bolo v Bielorusku... Čo to je za systém, keď mladé dievča alebo chlapec na námestí povie názor, ktorý nie je zhodný s tým, čo oni hlásia, a hneď ho zavrieme.“

Do důchodu odešel v revolučním roce 1989. Když se pak v roce 1990 konaly první svobodné volby, byl členem volební komise. „Po jedenástej hodine, keď už bolo [hlasovanie] uzavreté, tak sme šli domov a s kolegom jedným sme sa zastavili, tam bola taká krčmička, tak sme šli na poldeci. Už si nepamatuju, či to bol koňak, rum, alebo čo.“ 

Z rozdělení Československa příliš nadšený nebyl. „Mohli sme byť vzájomne trpezlivejší a počúvať jeden druhého. Ešte vám poviem jednu vec. Náš podnik patril pod Zlín. A nám sa lepšie pracovalo s ľuďmi zo Zlína ako s našimi. Veľmi dobre som si rozumel s nimi.“ Dnes (2020) žije v Partizánském a budoucnost Slovenska vnímá nadějně. „Prezidentku máme podľa mňa veľmi rozumnú. Aj fešandu! Ale hlavne rozumnú.“

Redakční poznámka: Pamětník na nahrávce hovoří slovensky, citace tedy byly ponechány ve slovenštině.