„V té době například i profesorský sbor byl takový, na gymnáziu, že chránili lidi před politikou. Já jsem například v tom maďarském gymnáziu o politice neslyšel. Byla válka, Němci, Rusové už útočili… To bylo tabu. Nebyla informovanost taková jako teď, televize a tak. To jedině rádia. Rádio poslouchal otec jedině Londýn, večer, a i to bylo zakázané. V této místnosti bydlel velitel trestaneckého tábora. Německého, vojenského. To byli vojáci, co budovali tankové opevnění na Lukách. Jejich velitel tady bydlel. Byl profesor gymnázia z Alsaska-Lotrinska. Otec, když v tom druhém pokoji poslouchal Londýn, vždy střežil, kdy přichází domů, aby ho neslyšel, kvůli té znělce BBC bum-bum-bum-bum. A najednou se otevřely dveře bum-bum-bum-bum a stál ve dveřích. Nebyl gestapo nebo SS, ale byl ve wehrmachtu. Zavřel dveře a říká: ‚Pane doktore, já vím, kde bydlím.‘ Byl už prokádrovaný, věděl, že otec patří mezi ty nespolehlivé, protifašistické.“
„Oni začali přicházet až někdy v létě, když se fronta pohnula, tj. od března. Jeden dva, tak pomaličku, v průběhu třeba půl roku. Šahané. Ale například ti, kteří přežili holokaust v Budapešti ze Slovenska – ze Slovenska Židé utíkali do Pešti, protože na Slovensku ty židovské zákony platili dřív – odtamtud utekli a v Budapešti, v Maďarsku, tak se ztratili, tam se schovávali. Odtamtud (z Budapešti) se vrátili. Takže ta komunita, která tady vznikla poválečná, ta nebyla už původní, z obyvatel Šahanských. Možná původně jejich předkové pocházeli odsud, ale pak už přišly nové rodiny. Bylo jich do 250. (…) Jedna paní, která zemřela, devadesát-nevím-kolik-letá, ta přežila, ta byla v Osvětimi, v pracovním táboře, a pak v tom pochodu smrti. Odpadla po cestě. Jinak oni odstřelili každého, kdo už neměl sílu jít pěšky. Když ty lágry byly vyprázdněné, když se už blížila fronta, tak oni ty vězně hnali. Ona padla a oni si mysleli, že je mrtvá, tak ji nechali. Našli ji domácí obyvatelé, ti ji vzali a ona se zotavila. Tak ta přežila kompletně všechno. Nikdy nechtěla o tom mluvit. Jedna manželka lékaře, která se taky z Osvětimi vrátila, ta horko těžko před třemi či pěti lety byla ochotna o tom něco říct. Nahráli jsme na DVD její vzpomínky. Ti lidé nechtěli o tom mluvit. Zapomenout. To byly hrozné věci. Bylo cítit, když se vrátili, že už necítí se doma. Že mají tak obrovskou nejistotu. Jakmile se něco stalo, politicky, např. v osmašedesátém, tak oni okamžitě využili situace, aby emigrovali. Nezůstali tady.“
„Mámu chtěli vzít za topiče do gymnázia – do lazaretu. Namísto ní jsem šel já. To bylo hrozné. Co jsem tam viděl, tak to bylo hrozné. Tam ti ranění po těch chodbách…kaluže krve. Samozřejmě že jsem topil, jenomže než jsem obešel všechny třídy, tak v té první třídě už vyhasl oheň. Sem tam jsem dostal za ucho či nějaký kopanec. Ti lidé, ti orodovali pro vodu, to jsem jim nosil. To byla jedna věc. Skončilo se to, přišel jsem domů. Vzali toho řidiče, toho právníka, za hrobaře. Já jsem šel jako třetí. Já jsem v Šahách 170 Rusů pochoval. Krom jiného. To bylo v zimě, v prosinci, země byla zamrznutá na čtyřicet centimetrů. Každý den je vozili. To nebyli z fronty ranění, ale z těch lazaretů. Například jsem viděl raněných v Gibbsově košili, při průstřelu hrudníku nebo postřelení do břicha, odsud posud v Gibbsu – ten člověk tam shnil v tom. Dovezli vždy tak pět šest či kolik na malé vlečce, jeden kůň to tahal, nahých, bez těch poznávacích značek, a kromě toho dvacet nohou a ještě třicet paží. To bylo hrozné. My jsme museli ty jámy tak kopat, aby jedna stěna, abychom nemuseli znovu.“
Štefan Márton se narodil 13. května 1932 v maďarském městě Biharkeresztes, v roce 1938 se rodina přestěhovala do malého města Šahy na současné slovensko-maďarské hranici. O svém židovském původu se dozvěděl v roce 1944, když pronacistické Maďarské království nařídilo Židům nosit žluté hvězdy. Štefana samotného se nařízení netýkalo, neboť jeho otec pocházel z hluboce věřící katolické rodiny. Jeho matky však ano – přestože byla před téměř třiceti lety pokřtěna a judaismus nepraktikovala. Štefan vzpomíná na vznik a fungování židovského ghetta ve městě Šahy, na deportaci přibližně 1 200 Židů na jaře 1944 i na oněch pár jedinců, kteří se z KT Osvětim vrátili. Zažil přechod fronty přes jižní Slovensko v zimě 1944, kdy se spolu s dalšími téměř třiceti lidmi měsíc schovával ve sklepě svého domu, poslední dny přežívali o sušeném hrachu. Po ustání nejhorších bojů a posunu fronty o pár kilometrů na západ byl ve svých třinácti letech nuceně nasazen v místním lazaretu a v zimě ve čtyřicetistupňových mrazech kopal masové hroby. Ve svém městě pohřbil přes 170 převážně ruských vojáků. Vzpomíná na poválečné nucené výměny obyvatel mezi Slovenskem a Maďarskem i na následnou kolektivizaci zemědělství a zestátnění průmyslu v letech padesátých. Popisuje vliv maďarského povstání z roku 1956 na život maďarské menšiny na Slovensku a stejně tak zanedbatelný dopad pražského jara na tuto oblast. Jako vystudovaný veterinární lékař se v roce 1964 účastnil půlroční expedice do Mongolska, o které napsal knihu V krajině ohlušujícího ticha, s sebou přivezl i filmové dokumentární záznamy. Je autorem několika odborných veterinárních publikací i historických a vzpomínkových publikací. V roce 2022 žil ve svém rodném domě ve městě Šahy, jehož je aktivním společenským i kulturním aktérem.
