PhDr. Eva Melmuková

„Šla jsem na ONV [okresní národní výbor] a tam byli dva tajemníci. Jeden takový ras a druhý jakýsi bývalý řemeslník, který se k tomu dostal jako soudruh, ale byl takový mírnější. Potom ten ras někam odešel, byl odvolán a já v místnosti zůstala s tímhle druhým. Tak říkám: ‚Pane tajemníku, já pořád nevím, proč jste mi to [státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti] vzali.‘ Tak mi říkal: ‚A co chcete? Vždyť to vypadalo jako nějaká nová reformace. Běhali tam lidi ze všech stran – a to my si nemůžeme dovolit. A nemyslete si, žalovali na vás všelijací. I ti vaši evangelíci mezi nimi byli.‘ Věděla jsem, že mezi nimi byli. Vyzvonil mi to a mezitím přišel ten ras zpátky a já věděla svoje. Tak to bylo to odebrání státního souhlasu, tak jsem ho pak 29 let neměla.“

„Vyhrožovali. Takový to: ‚Víte, tatínka už nikdy neuvidíte a kdoví, jak to s ním dopadne. Zdravý není a v Ilavě to nevydrží. Máte starou babičku, která taky nevydrží, takže se s nimi rozlučte. Pomůžete tím všechny oddělat. Se známými se taky nesetkáte a s přáteli taky ne. My to přeci jaksi umíme zařídit tak, že vás nemusíme mučit, ale už se tam nedostanete.‘ Tak to je to celé, co říkali. Co by mi říkali více, že mě zabijí nebo postaví před stanný soud? Za to se nedá, tak mě zavřou. To bylo všechno. Oni [vyšetřující] spíš přistupovali jaksi takovým směšným způsobem: ‚Vždyť vy byste mohla tohle a tohle. Pochopte, my to myslíme dobře. Mohla byste ohromně dělat nějaké dobré věci.‘ Buď vám vyhrožují, nebo se snaží na něco nalákat, kde byste mohla něco dobrého získat, nebo nalákat, jak někomu pomoct.“

„Taťkovi hrozilo, že se něco najde, aby se mohli začít likvidovat, protože byl únor 1948. Taťka viděl, co se stalo: Vedle bylo ministerstvo výživy, kde byl Václav Majer, demokratický sociální demokrat, jeden z těch výborných. A teď, když přišel únor, tak taťka byl u toho, přímo to viděl, jak milýho Majera táhnou po schodech, vysloveně po schodech, jak ho vyhazovali ven. ‚To jsem si zasloužil za práci pro vás?‘ Jdi, ty zrádče, a tak dále... Normálně ho vyhazovali před barák, ta revoluční garda. Načež taťka věděl, o co a jak jde. Teď šlo víceméně o chvilky.“

„Šla jsem domů z práce, támhle stálo černý auto, byli tam nenápadní pánové, kteří ukázali, že si mám sednout. S autem jeli směrem nahoru k Ruzyni a tam si se mnou povídali o schůzi. Pak mě jednou zatáhli, odpírala jsem, že tam nepůjdu, načež mě zatáhli, že je zima a budeme hovořit. Šli jsme do Savalinu, dali mi kafe a že mi dají kafe se zákuskem. Říkala jsem, že nic nechci, oni to objednali. Asi to někdo nafotil, doufám. Když by se tam našla nějaká fotka, bylo by to jen dobře, poněvadž oni měli za úkol, to jsem pak viděla, lidi vyfotit v nějaké kompromitující situaci, jako že s nimi jím. Nevím, jestli to někdo vyfotil. To bylo jedenkrát, ale v žádným případě jsem nešla už do žádné místnosti, ale ono to nebylo nic platné. Já prostě nevěděla, když jsem šla z té sběrny s těmi blechami z prádelny, že za rohem nebude někdo stát a nenaloží mě do auťáku. Ani jsem neměla možnost telefonicky mamku upozornit, že nepřijdu domů. Takže to bylo těch jedenáct schůzek. Tam jste mi četl, že z toho nic neměli, poněvadž já jsem jim prostě nic neudělala. Odmítala jsem spolupráci. To, co chtěli, jsem nedělala. Já jsem na nikoho nic neřekla, nic jsem neodhalila. Viděli, že jsem jako agent k ničemu, že prostě neexistuju. A pak, když jsem se vdala a odstěhovala, tak to byla záchrana úplná, že jsem věděla, že mě nepřepadnou někde před barákem.“

„Balada o hromádkách byla v té době, kdy to bylo živé – balada o tom: hromádky kostí těch českých lidí zabitých na české hranici atd. Tyhle básničky běhaly a vyjadřovaly to, co si lidi mysleli. A tak i ty moje byly tohoto druhu, protože jsem to velice silně prožívala, tak ty reagovaly na jednotlivé momenty, zejména těch padesátých let, kdy tam byly například události v Polsku, Maďarsku, kdy tehdy byly ty studentské aktivity i u nás, prostě reflektovaly... jsou tam až otřesné ty básně – Balada selská nebo Balada dětská, reagovaly na konkrétní věci, jako vystěhování sedláků a rozkulačování, nebo Balada dětská na reálné věci, že bylo využíváno toho, že děti něco prozradí na své rodiče a tak dále.“

„A naše mamka byla v tomto jaksi dost bezprostřední, a to si pamatuju, že když viděla, jak taťka vypadá, poněvadž on byl skutečně nateklý a prostě zdravý nebyl. To bylo na první pohled vidět. Tak mamka skočila k tomu estébákovi, co s ním šel, a povídá: ‚Co jste mi s ním tady udělali?‘ Tak oni ji odstrčili se slovy: ‚Mlč, babo!‘ Tak jsem ji strhla, ať se zbytečně nedostane do konfliktu, ale málem bych způsobila druhý, poněvadž pak nás tedy pustili a směly jsme si sednout dozadu. Začalo přelíčení, všelijaké formality, začaly pak výslechy, a teď najednou ticho – vůbec nic se nehnulo. Čekali jsme, o co jde, a najednou ten předseda řekl: ‚Přerušujeme líčení! Pokud ta soudružka v poslední řadě nepřestane zapisovat, tak nebude pokračovat.‘ A ta soudružka jsem byla já, protože jsem si vzala zápisníček, a jak taťka mluvil, a nejenom taťka, tak jsem si dělala poznámky. A on to někdo viděl.“