Miloš Miltner

„Rozhodli jsme se s kolegy, že utečeme do zahraničí. Ten jeden kolega, nějaký Míra Jiroušků, ten měl v Austrálii strejdu, a my jsme se rozhodli k tomu strejdovi. Byli jsme čtyři a ve Vídni jsme se ztratili. Protože dva jsme koukali po krámech, a ti dva – holt někde byli. Kontrolovali nás rakouští policajti, no a my jsme měli akorát české občanky, nebo co to bylo. A tak nás sebrali a odvezli nás na ruskou komandaturu. Tam nám dali přes hubu, tam nás drobet zbili. A začali vyprávět, že do Austrálie to je blbost, tam je přes šest milionů nezaměstnaných – a kam byste šli… Ten kolega, ten Beneš Vráťa, uměl dost dobře rusky. Tak jim začal odporovat, a to se jim nelíbilo, tak nás taky trochu zmlátili, no. Pak nás dali do jeepu, zavázali nám ruce do papíru, když jsme přejížděli Vídní, aby nebylo z tramvaje vidět, že máme náramky, a jeli jsme na české hranice. Na jedné křižovatce zastavili, kudy se jede. Já jsem říkal, že musí doleva. Tak byli spokojení, jeli jsme doleva, ale to bylo dost špatné, protože to vedlo k Československu, ale do francouzské zóny. Tak nás zase zmlátili, vrátili jsme se a v Mikulově nás předali policajtům.“

„Když byl potom pohřeb pana prezidenta Beneše, tak od Památníku osvobození byla fronta až do Libně ke kouli. To bylo hrozný, to jsem neviděl. A jako kluci ze Žižkova jsme věděli, že když půjdeme po hlavní kolem Bati, přelezeme plot, přeskočíme šraňky a vyběhneme do stráně, tak jsme pod památníkem. Takže jsme se tam takhle dostávali, já jsem tam byl asi třikrát nebo čtyřikrát. Kdybych se přilepil do fronty někde na Ohradě, tak by mě lidi vymlátili a vyhodili. Ale když už jsme byli až tam, tak každej byl smutnej a zaraženej, tak kluky nechali bejt.“

„Měli jsme schůzi oddílu, načež přišli dva páni a dva kluci a řekli: ‚Tak heleďte se, kluci, běžte domů, protože skauti už nejste, je to Svaz mládeže.‘ Tak holt jsme se rozešli, samozřejmě že jsme nadávali, jezdili jsme sem tam na tramping, většinou na Jarov. A než jsem měl jít na vojnu, tak si mě zavolali na městský výbor Svazu mládeže a říkali: ‚Hele, soudruhu, ty jdeš na vojnu...‘ Jo, a abych si přinesl legitimaci a kmenový list. Tak jsem přišel a říkám: ‚Legitimaci nemám, kmenový list taky nemám...‘ – ‚Když ti píšou, že si to máš přinést, tak proč sis to nepřinesl?‘ – ‚Podívejte se, já jsem byl odjakživa ve skautu...‘ – ‚No jo, ale to nemůžeš srovnávat!‘ – ‚No to nemůžu, protože já si myslím, že pro mladýho člověka je důležitější, když si umí vyprat košili, než když ví, kdy se narodil Lenin.‘ Tak se mnou vyrazili dveře.“

„A jedna taková věc, co se stala v lágru: že byl jeden den k večeru ohromnej poplach, všecky nás vyhnali ven, u baráku velitele seděli tři kluci spoutaní a oni nám říkali, že do kotle s kafem hodili půl kila cyankáli a že chtěli lágr otrávit, aby mohli utýct. Což byla volovina, protože půl kila cyankáli, to není žádná sranda. Tak je tam řezali, mlátili před náma, pak je naložili do auťáku a odvezli je pryč.“

„Přijeli jsme do Švýcarska, kde jsem se setkal s kolegou, s kterým jsem šestnáct roků pracoval, a on tam měl sestru. Tak jsme se u nich zastavili. A rozhodli jsme se, že tady zůstaneme. Dostali jsme třípokojový byt, já jsem začal pracovat jako údržbář v Kabelwerke v Bruggu. A to byla taky legrace, třípokojový byt a my neměli nic. Měli jsme třídílný ešus, z toho jsme jedli – tři osoby. Měli jsme velkou papírovou krabici, která nám sloužila za stůl, a spali jsme na nafukovacích matracích. Já měl smůlu, že ta moje matrace měla dírku, a ráno jsem se vždycky probudil na parketách.“

„Tak jsme tábor připravili, zůstali tam čtyři nejstarší kluci a já jsem odjel zpátky – a v noci přijeli Rusové. To bylo hezké! Skautský tábor po letech – a nekonal se, protože Rusové přijeli do Prahy. Přijeli rodiče, a co je, člověče, s dětmi, těmi nejstaršími? No ti jsou tam. Propána! No tak jsem vzal trabanta a jel jsem. Kam jsem chtěl, tam mě nepustili. Tak jsem to objížděl lesem, až jsem tam dojel a ten nejstarší kluk, vytáhli jsme skautskou vlajku na stožár a složil do mých rukou skautský slib. Pak jsme to zabalili, jeli jsme domů, byly asi tři hodiny v noci, ti rodiče u nás ještě čekali – a bylo po skautském táboře.“