Blažena Mlejnková

„Šest mužů vystoupilo a řeklo: ‚Počkejte chvilku.‘ Vyšli nahoru, my jsme bydleli ve třetím patře. Zazvonili, já šla otevřít. Oni, jestli je pan Voborský doma. Ptala jsem se, co si přejí, a oni, že to uvidím. Odstrčili mě a šli dovnitř. Taťka už asi něco tušil. Měli jsme jen kuchyň a pokoj, protože to byl rozdělený byt. On byl v tom pokoji, najednou vyšel a byl jenom v košili. A pak šli. Šest chlapů, on ruce vzadu, bez kabátu, jen v těch domácích nazouvácích. A že ho odvezou. Byli jsme překvapení, ale oni, že se vrátí. Máti mu aspoň obula boty a hodila přes něj kabát. Oni by ho nechali v tom únoru jen v košili. Šli s ním dolů, pak odjeli. Šest jich přišlo, čtyři odjeli s taťkou a dva zůstali u nás a hlídali nás, abychom nedali nikomu vědět a něco podobného.“

„Potom když se v 60. letech začaly ledy rozpouštět, tak po 15 letech ho pustili. Zavřeli ho ve 49. roce a domů přišel 12. března v roce 1964. Doživotí mu bylo zmírněno na 15 let. Za dva roky potom zemřel. V 62 letech.“ – „Z čeho byl obviněn, obžalován a nakonec odsouzen?“ – „Velezrada, zbraně...“ – „Byl to vykonstruovaný proces?“ – „Celé jistě ne, věřím, že něco tam určitě měl. Nemůžu říct, že by to bylo všechno...“

„Tatínek dostal jako jediný z té skupiny trest smrti. Měli jsme tam advokáta, nějakého Maška z Vinohrad. Jen vím, že stál moc peněz, ale ty peníze dala mamince její rodina. Oni měli živnost a stejně by o ni přišli, tak to dali raději strejdovi. Měli ho rádi. Peníze, které advokát požadoval, dali tedy oni.“

„Nejdříve ho maminka taky hledala, nemohli jsme ho najít, kde byl. Chvilku na Pankráci, chvilku v Ruzyni, až potom se ozvali z Pankráce, protože poslali balíček a v tom balíčku bylo špinavé prádlo, a dokonce zakrvácené prádlo. Říkal, že když ho vezli v tom autě, zavázali mu oči a vezli ho někam do lesa, do nějaké chaty. Cítil vůni lesa. Nevěděl, kudy ho vezou. Provezli ho lesem, nenechali ho tam. Zůstal na Pankráci a pak šel na různé výslechy.“

„Směrem, jak je Evropská, tam byly nově postavené domy a tam jsme bydleli. V roce 1939 jsme viděli nápor německých vojáků, jak se od Kladna valí na Prahu. Bylo to strašné. Lidi tam byli před domy a plakali, do toho sníh s deštěm. Mám to pořád před sebou. Hned ráno jsme šli do školy a pan učitel Kochánek nám řekl: ‚Děti, dnes se stalo něco hrozného.‘ Zazpívali jsme si hymnu a Čechy krásné, Čechy mé a pustil nás domů. Tím pádem jsme viděli, jak Němci okupují Prahu.“