„3. září 1973 jsem šel ráno… jsem byl objednaný k zubaři. Tady v tom oblouku, u té školy, zastavilo auto. A v autě známá osoba. Říkala: ‚Nazdar, Josef, jedeme k Sezamovi, řediteli porcelánky, nevíme, kde bydlí, nemohl bys nám to ukázat?‘ Já říkám: ‚Jo.‘ Vysedl jeden, já jsem sedl dozadu a ten sedl za mě. Já říkám: ‚A jé, to je špatné.‘ Říkám: ‚Kudy jedou?‘ Oni jeli, jak je kruháč teď, odbočili a jeli na Vary. Já říkám: ‚On tam nebydlí.‘ A on říkal: ‚Neboj, to všechno stihneme.‘ Říkám: ‚Já mám kluky, přijdou ze školy, musím jim uvařit, jdu teď k zubaři.‘ ‚To všechno stihneme, neboj.‘ Druhá skupina jela pro mámu, ta jela na Vřesový, tam šili pro Tostu. Přijeli pro ni, vzali ji sem do bytu, kontrola. Přeházeli, všechno shodili, v botách po posteli, všechno hledali. Hledali spojení, zda nemám spojení s druhou stranou a tak dále. No, a mě odvezli do vazby. Tam jsem byl až do dubna 1974, v dubnu 1974 byl soud, kde jsem dostal dvanáct let vězení za paragraf 105, to jsou činy proti republice.“
„Takže chci zpátky. Američani mi říkali, že je to škoda. Protože můžu dostat trest smrti, a přinejmenším že dostanu dvanáct let. A to se taky potvrdilo. Ale potvrdilo se to až za pět let. Když jsem přijel přes hranice, kde mě předávali Američani, nechali si potvrdit, že jsem byl předán, z toho důvodu, aby naše strana nemohla říct, že na druhé straně mě někdo zabil, že jsem zlikvidovaný. Takže to měli potvrzené, že jsem byl předán. Tam už na mě čekala kontrarozvědka, odvezli mě do Plzně, kde jsem byl ve vazbě. Tam odsud mi navrhl můj obhájce Zdeněk Dítě přezkum psychického stavu v období toho srpna [1968] do Bohnic, tak tam jsem byl tři neděle. Na základě zprávy, kterou vystavili, že v tom období toho 21. srpna [1968], kdy jsem se plně angažoval, jsem nebyl schopen rozpoznat nebezpečí, jsem byl propuštěn. Takže Vánoce 1968 jsem už trávil s rodinou.“
„Dopis odešel. To jsem dával jim do ruky, Američanům. Oni to pak dávali do pošty. A tenhleten dopis, který jsem posílal na jinou adresu, tak ten převáželi oni a dávali… že to dostala přímo manželka. A tam jsem psal, že nabízejí státní občanství Spojených států, okamžité převezení do Ameriky. Že má přijet za mnou, že ji ale nebude nikdo přemlouvat, aby přijela za mnou, ale že kluky dostanou na druhou stranu. No tak mně napsala, že v žádném případě nemůže za mnou přijet, že má nemocnou maminku. No, tyhlety věci, které byly…“
Narodil se 16. ledna 1939 v Sudkově na Šumpersku. Původně studoval na lesníka, v 18 letech se ale rozhodl pro kariéru v armádě a vstoupil do vojenské přípravky. Měl rád přírodu, z toho důvodu se podle svých slov rozhodl pro službu na hranicích a absolvoval učiliště Pohraniční stráže v Bruntále. V blíže neurčené době vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1960 byl v hodnosti poručíka přidělen na oddělení pohraniční kontroly v České Kubici. Šlo o železniční přechod v přísně střežené „železné oponě“. Josef Morávek tu velel jednotce pohraničníků, kteří kontrolovali vlaky. Byl povýšen na kapitána a v roce 1965 „za dobré výsledky“ převelen ke zpravodajské skupině na hraniční přechod Rozvadov. Zde zpravodajsky zajišťoval službu několika rot. Jako zpravodajec se dostal k tajným dokumentům, které ho spolu s uvolněním konce 60. let přivedly ke kritičtějšímu náhledu na panující režim. Stal se zastáncem Dubčekova reformismu. Sovětská invaze 21. srpna 1968 ho pak postavila do nepříjemné situace, kdy se dostal do konfliktu s prosovětskými důstojníky. 22. srpna přejel Josef Morávek na motorce hranice do Západního Německa a vydal se do rukou tamních policistů. Ti ho po výslechu předali americkým zpravodajcům, s nimiž navázal spolupráci. Byl vybaven falešnou identitou a získal příslib amerického občanství. V té době však již měl rodinu, a protože manželka odmítla emigrovat za ním, rozhodl se – i vzhledem k Dubčekovu příslibu beztrestnosti – do vlasti vrátit. Byl vyloučen z komunistické strany i z armády a nové zaměstnání nalezl u povrchových dolů ve Vintířově. V září 1973 byl zatčen a vojenským soudem odsouzen za vyzvědačství k 12 letům odnětí svobody. Odseděl si nakonec deset a půl roku, z toho většinu ve Valdicích. Na svobodu se dostal v roce 1984 na amnestii prezidenta Gustáva Husáka a znovu nastoupil do dolů ve Vintířově. Zemřel v březnu 2024.
