Josef Motyčka

* 1944

  • „Nejvýraznější koncerty byly vždycky v Plzni, tam se hrálo v Pekle. A když jsme spustili To tenkrát v čtyřicátom pátom, tak jsme skoro nemohli odejít z pódia. Prostě se tam z toho stala hymna. Podobné to bylo taky v Brně, kde jsme museli hrát dvojnásobné koncerty, tedy vždy odpoledne a večer. Zajímavé bylo, že nám nikdy nezakázali ty Salóny, kde se scházelo každý týden devět set lidí a střílelo se u toho z poplašňáku. Z toho jsme měli největší zážitky. S manželkou máme dodnes jeden, který se týká mého propuštění z vězení v listopadu 1971. Tenkrát jsme seděli v první řadě. Michal nejdřív řekl, že vítá kamarády, kteří se vrátili, a potom v jedné písničce nahradil slova 'richmondské vězení' spojením 'ruzyňské vězení'. S manželkou jsme rovnou začali plakat, protože se to nedalo vydržet. Druhý den ho v novinách nařkli, že oslavoval kriminálníky, ale pro nás to byl prostě zážitek. Ještě dlouhou dobu potom jsme byli velmi dobří kamarádi.“

  • „Píseň 'Blízko Little Big Hornu' byla natočena na první desce, která mohla vyjít ještě pod Greenhornama. Následovala deska vydaná pod hlavičkou Greenhorns / Zelenáči. Nakonec jsme se museli jmenovat pouze Zelenáči, protože už to nešlo dál. Zakázali nám třeba i písničky Pepíka Šimka 'Já jsem vandrák a karbaník' nebo 'Zkouřenej jsem nehezky'. To všechno se muselo nahrát až po devadesátém roce. Kluci byli zásadoví a na rozdíl od Rangers nikdy nehráli na politickém festivalu v Sokolově a nezaložili svou vlastní stranickou skupinu. Tu u Rangers vedl Honza Hájek. Jediné, na co je donutili, byl nějaký festival v Ostravě, na kterém hrála spousta skupin, co se klukům nelíbily. Taky jsem jim řekl, že v případě, že budou hrát v Sokolově, skončím jako manažer.“

  • „Moje manželka měla šestadvacátého května narozeniny. Ten den jsem ji viděl oknem věznice, jak ji vyvádějí na procházku přesně tam, kam jsme chodili také. Nahoře nad tím byla věž, na které hlídali chlápci se samopaly, ale to teď není důležité. Chci vám totiž vyprávět něco, co vystihuje moje tehdejší pocity. Řekl jsem si, že se na ni druhý den pokusím střelit bábrdle, ve kterém jí popřeju všechno nejlepší. Už od dob dětského domova jsem uměl skutečně dobře střílet z praku. Z vězeňských tepláků jsem si tedy vytáhl gumu, kterou jsem zdvojil a vyrobil jsem si těžké bábrdle. Do něj jsem přání vepsal. Mezi škvírami jsem ji docela dobře trefil i přesto, že to bylo dost daleko. Nakonec to dopadlo její spoluvězeňkyni na nohy. Ta to nenápadně sebrala a zeptala se ostatních: 'Je tady nějaká Eva?' Moje žena chodila přesně vedle ní, vzkaz tedy dostala a já jsem byl na sebe nesmírně hrdý.“

  • „Většinou nemám ani odvahu si ten článek přečíst. Občas si jej však přečtu a přemýšlím nad tím, jak mohlo být něco takového vůbec vydáno a jak si to mohl někdo dovolit napsat. Proto byla ta naše první reakce taková, jaká byla. Poslali jsme jim dopis, ve kterém jsme vše vysvětlili, a taky žádost přes právníka. V té jsme je žádali, aby zveřejnili do osmi dní opravu. Oni to však neudělali, a tak jsme to podali k Městskému soudu v Praze. Na první stání, které proběhlo velmi rychle potom, však nepřišel nikdo ani z Květů, ani z Rudého práva. Při druhém nebo třetím stání můj advokát Svačina soudci řekl: 'Já bych vám chtěl pouze připomenout, že před měsícem jste pokutoval mého klienta za to, že přišel asi o hodinu později. Tenkrát vám přinesl lístek a potvrzení od ČSD o tom, že mu nejel vlak.' Soudce na to řekl, že to bylo v pořádku a že mají všichni k soudu jezdit o něco dříve, aby se to nestávalo. Svačina však upozornil na to, že zástupce obžalovaných se k soudu nedostavil za celou dobu ani jednou a soudce na to řekl něco, co si dodnes pamatuji: 'Vy si, pane doktore, myslíte, že já můžu pokutovat Rudé právo?'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.03.2019

    (audio)
    délka: 01:55:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 13.11.2019

    (audio)
    délka: 01:59:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 15.11.2019

    (audio)
    délka: 01:48:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 17.01.2020

    (audio)
    délka: 01:57:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za každou cenu mě chtěli kriminalizovat

Dobový portrét Josefa Motyčky, polovina 70. let
Dobový portrét Josefa Motyčky, polovina 70. let
zdroj: archiv pamětníka

Josef Motyčka se narodil 14. ledna 1944 v Praze. Jeho tatínek podlehl tuberkulóze, když bylo Josefovi šest let. Maminka jej následně umístila do dětského domova, protože se o něj jako samoživitelka nestíhala starat. O několik let později zemřela na rakovinu a Josef se dostal do opatrovnictví staršího bratra. Vystudoval střední hotelovou školu v Mariánských Lázních a později nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Při studiích začal pracovat v Československém svazu mládeže (ČSM) a díky tomu se také dostal na pracovní výjezd do Anglie. Od té doby udržoval kontakt s organizací International Voluntary Service zřizovanou UNESCO. Vrcholem jejich spolupráce bylo uspořádání dvou mezinárodních budovatelských táborů v Mariánské u Jáchymova. V létě 1968 se Josefovi podařilo zařídit výjezd osmi set československých studentů na pracovní stáž do Anglie. Podobnou akci se snažil zopakovat i následující rok, ale přípravy zhatila jen několik dní před odjezdem československá vláda, která svým výnosem akci zakázala. Časopis Květy i Rudé právo následně otiskly sérii nepravdivých článků, ve kterých Josefa a jeho spolupracovníky označily za podvodníky. Několik dlouhodobě vedených soudních sporů přimělo Josefa i jeho ženu k pokusu o emigraci. Při odletu z Budapešti byli však oba zatčeni, odsouzeni a uvězněni na půl roku. Po propuštění se Josef živil jako dělník a manažer kapely Greenhorns, v letech normalizace vystupující pod jménem Zelenáči. V roce 1984 požádala jeho žena Eva a syn o politický azyl v USA, který dostali. Josef byl za nimi vyhoštěn o rok později v rámci akce Asanace. Po pádu železné opony se Motyčkovi postupně vrátili do Prahy a stali se iniciátory prvních zahraničních výměn studentů s rodinami ve Spojených státech. Josef nalezl v polovině 90. let své jméno v Cibulkových seznamech agentů StB. Městský soud v Praze, u kterého Josef celou věc řešil, však jednoznačně rozhodl v jeho prospěch a vydal rozsudek, který jakoukoliv spolupráci vyvrací.