„A přišel padesátý rok a komunisté rozhodli, že do výroby, tam bylo potřeba dělníků, válka ještě mohla být, z úřadu... malý prodejny se zlikvidovaly. A zrovna manžel, který pracoval v kanceláři, musel jít vykládat vagony do ČKD!“
„Pamatuji si, když jsme nastoupili do tramvaje, to byla snad poslední tramvaj, co jsem jela z Karlína do Dejvic, že tam nastoupil odstrojený německý voják, ale takový, co utíkal z války. V té tramvaji někdo řekl: ‚Nedovolte mu nastoupit, ať si vystoupí!‘ Pak mu ale dovolili si nastoupit.“
„A to si právě pamatuji taky, když Maďaři, to už se chýlilo k válce, to bylo v tom roce 1938, a Maďaři ostřelovali Mukačevo. Všichni jsme byli v krytech. Obsadili Mukačevo, přestože bylo rozhodnuto, že to bude patřit k Rusku, k Ukrajině. A byli tak vtipný, že udělali demarkační čáru na hranicích Mukačeva, a pak byl kilometr demarkační čára a tam byl teprve hřbitov. Čili se nemohlo jít na hřbitov. A ta naše služebná, Terka se jmenovala, to si pamatuji, měla tatínka hrobníkem a on na tom hřbitově bydlel a ona tam za ním chtěla strašně jít. Tak jsem řekla, že půjdeme k celníkům a zeptáme se. Mluvila jsem pochopitelně maďarsky a oni mi řekli: ‚My vás tam klidně pustíme, ale na druhé straně jsou Češi a ti vás nepustí.‘ Říkala jsem, že mě pustí, že jsem Češka. Tak jsme se chvilku radily a radily a teď jsme říkaly, že když tam ten kilometr půjdeme, tak oni nemůžou vědět, že já jsem Češka. Co kdyby na nás stříleli? Tak jsme si to potom rozmyslely. Šla jsem domů a nikdy jsem se doma nepochlubila. To bych měla doma sekec.“
Jaroslava Moudříková, rozená Karbanová, se narodila v roce 1926 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Její rodiče byli českého původu a vlastnili zde cukrárnu. V Mukačevu prožila maďarské obsazení na podzim roku 1938 a po vypuknutí druhé světové války a definitivním záboru Podkarpatské Rusi se spolu se sourozenci a matkou vydala vlakem do Čech, tehdejšího protektorátu. Několik prvních měsíců prožili u matčiny sestry v Bystřici pod Hostýnem. Následně se roku 1940 přestěhovali do Prahy, kde si otevřeli koloniál. Pamětnice studovala obchodní školu, ale nakonec pracovala na dráze jako děrovačka, kde se poznala i se svým budoucím manželem, se kterým měla v roce 1948 svatbu. S nástupem komunistické moci následovalo přeřazení úředníků do výroby, což se nevyhnulo ani jejímu manželovi. Z kanceláře Československých státních drah zamířil do podniku ČKD a jeho pracovní náplní se stala vykládka vagonů. Pamětnice se také účastnila pohřbu prezidenta Edvarda Beneše. Od roku 1956 pracovala ve velkoobchodu s potravinami v bývalé budově Meinl ve Vysočanech. Od roku 1986 žila na pražských Vinohradech. Zemřela na jaře roku 2018.
