Rudolf Mrázek

„To byla cela, dvaadvacet lidí. On mluvil česky a vydával se za Čechoslováka, ne Slováka. Ale tam se tedy projevil jako nečechoslovák. On tam vedl halu, kde se vyráběly zemědělské stroje, tam byla fabrika Agrostroj Pelhřimov. Tam se vyráběly motorové řezačky, různé druhy. A on tam s nějakým Ottou Obuchem, což byl ekonom, vedli jako muklové tu fabriku. On měl takové nohsledy na té cimře, když tam se dávalo jídlo na cimře, tak to rozdávali chodbaři a jemu to nosili. On seděl a nohsledi šli, a donesli mu to. A měl ve zvyku… to už byla doba, že v Leopoldově začali dávat noviny. Noviny v kriminále nebyly dlouhá léta. On vždycky, jak dojedl, odstrčil ešusy, další nohsled šel a umyl mu to. A on říkal: ‚Dajte volajaké čtivo.‘ Já jsem mu přistrčil Rudé právo, bylo tam jenom Rudé právo a Pravda. A on na to: ‚Takú hatmatilku něčtěm, dajte slovenské noviny.‘ Tak se projevil jako fašista, jako národovec. Krajský náčelník StB, odbor vyšetřování Bratislava, takové nějaké německé jméno měl. A on ho vyšetřoval, Husáka, v civilu, a on se tam do Leopoldova dostal za nelidské zacházení s vězni, v padesátém sedmém roce. To už muselo něco být, když se za komunistů dostal do kriminálu za nelidské zacházení s vězni. A chodilo se po vycházkách a oni na vycházkách spolu, vycházka co vycházka, jak dva teplí. A já mu říkám: ‚Gusto, jak můžeš proboha s takovým člověkem, který tě na doživotí usvědčil a víš, že to byly lži.‘ On byl souzený jako odnož Slánského tady v Čechách. A on říkal: ‚Běž, brodko moj, nevieš, volakedy budieš koho potrebovať.“

„To byla taková divočina. To bych si dneska netroufnul. Vymysleli jsme takzvaný zapalovadla proti tehdejším všelijakým důmyslným strojům, který měly časomíry, hodiny a pojistku. My jsme vymysleli do punčochy střelnej prach a k tomu takovej měkkej pletenej špagát od záclony, který krásně doutnal. Naměřili jsme si, za jak dlouho shoří centimetr, kolik centimetrů dát, aby to trvalo půl hodiny. Dokonce jsme je potom voskovali, přetáhli svíčkou, kdyby bylo vlhko, aby to nezvlhlo, aby to doutnalo. Bylo to spolehlivý. Fungovalo to. Zavedli jsme to do fusekle se střelným prachem, a až to tam dodoutnalo, tak to udělalo pšuch a stoh byl v plamenech. Úplně jednoduchý. To zapalovadlo jsem měl udělaný doma. Ještě že to dopadlo takhle, protože jsem to strčil do kuchyňských kamen, protože se netopilo. Maminka se mnou šla jako dozor, protože jsem měl sedmnáct let. Seděla na tý zábavě, takže se netopilo. Teď Mojmír říká: ,Tak co, jdem to tam hodit?‘ Já říkám: ,Ježišmarja, já to nemám. Tak jdem tak, nedá se nic dělat.‘ To byl mokrej silvestr. Bylo bláto. Museli jsme běžet v poklusu ke stodole. Byla to stodola statku, kde jsme měli tu klubovnu. Ten statek sebrali Horvátům a z toho pak bylo křenovické JZD. Mojmír měl někde nachystaný třílitrový kanystr s benzínem. Popadl ten kanystr, doběhli jsme tam, vylil ten kanystr a zbytek hodil dovnitř. To nemusel, protože když jsme utíkali pryč, tak ten kanystr bouchnul.“

„My jsme uvažovali o tom, že se nám to už vymyká z rukou, že je toho moc, že to nestačíme dělat. Tak jsme byli domluvení, ještě po nás byl jeden ročník na gymnáziu, kde chodil Láďa Stávek a Milan Blažek, syn předsedy JZD. My jsme chtěli už skončit; uzavřít a skončit. A tam jsme naletěli jednomu konfidentovi. Říkali jsme si: ‚Musíme si sehnat někoho staršího, rozumnějšího člověka, zkušeného, který má kus života za sebou a něco zažil.‘ A byl tam takový, zubař jsme mu říkali, jmenoval se Jedlička, byl to zubní technik, dělal protézy. O něm se říkalo, že dělal za Reichu odboj proti Němcům, tak jsme si říkali, že to na něj zkusíme, jestli by... no a to jsme dopadli blbě, on byl spolupracovník, estébák.“

„Oni měli dva tudory, zelený a modrý, a mívali schůzky s konfidenty, místními, obecními, křenovskými, na prateckém kopci nad Křenovicemi. Tam je hřbitov, napoleonský hřbitov, ale původně to byl obecní hřbitov z osmnáctého století, když byla v obci cholera. Po roce 1805, když byly napoleonské války, tam zase pohřbívali napoleonské vojáky. Bylo to takové tiché místo, byly tam pomníčky, blízko je tam i pomník, kde kázali Cyril a Metoděj. A tam je pár smrků a křoviska, tak tam se scházeli; tam jezdili vyškovští estébáci a tam si zvali konfidenty. Když jsme viděli přejet to auto po Křenovicích, tak jsme si říkali: ‚Jsou tady.‘ Vyslali jsme někoho, aby to nebyl pořád ten samý, na kole na kopec, kdo tam je, anebo stačilo pod kopcem čekat, kdo půjde dolů, až oni odjedou. Tak jsme odhalovali spolupracovníky Státní bezpečnosti a dávali je do letáků. A to je strašně štvalo, strašně jim to nedělalo dobře.“

„Zatkli mě, to bylo pondělí, to jsme při vysoké zrovna měli vojnu. Na dvoře toho zámku v Líšni, kde jsme ji odbývali, bylo i cvičiště. Rozcvičku jsme měli na cvičišti, poručík, co nám tu vojnu předváděl, zrovna jsme tenkrát, když pro mě přišli, rozebírali kulomet. Přišli tři páni v kožeňákách, mluvili s tím poručíkem, a on zavolal, jestli je tady nějaký Mrázek. Zavolal jsem: ‚Ano, tady,‘ no, a tak jsem šel. Vzali mě, to byl tuším ještě tatraplán, to nebyly šestsettrojky, tak mě naložili do auta a bylo to. Odvezli mě na Příční. A kluci, Vlastík s Josefem, zůstali na tom dvoře a už věděli, že je zle. Říkali si: ‚Tady už se něco děje, jak přijedeme domů, tak se půjdeme zeptat.‘ Tak šli k nám a u nás byl zrovna Filzung. Nad námi bydlela ještě jedna paní, v patře, a ta, když došli ti kluci a klepali, jim šla otevřít domovní dveře a řekla jim: ‚Jsou tady estébáci.‘ No ale kluci už nestačili odejít, hned si je tam zapakovali a od té doby byli zavření.“

„Za tři dny z nás školením udělali horníky. Hned první šichtu mě dole vyplatila hadice. Mojmíra ten vzduchovej stativ s vrtačkou přišpendlil ke stropu. Nevěděli jsme, že se to pouští tím křidýlkem jenom tak trochu, aby se ten stativ zdvihl. On to otevřel a teď ho to vytáhlo a za ruku přišpendlilo ke stropu. Mě nenapadlo nic jinýho, než vzít sekeru a přeseknout hadici. Teď ta hadice tam začala lítat, tak jsem od ní dostal výplatu. Mohl jsem ji zlomit, ale to všechno jsem se naučil až později. Utíkal jsem zastavit ventil a Mojmír samozřejmě zase spadl dolů. Dopadlo to katastrofálně a tím skončily hornický práce. Pak nás dali každýho někam jinam.“

„To nás vedlo, když jsme viděli ty nepravosti, co se dějou. Že sebrali sedlákovi zrní na jarní setbu – a neměli co zasadit a neodevzdali dodávky, tak ho zavřeli za podrývání státního hospodářství. Tak se to dělalo za bolševika. My jsme proti tomu bojovali. Psali jsme to do letáků. Napřed jsme v dopisech vyhrožovali, že jestli takhle budou zacházet se sedlákama, že jim budem vypalovat baráky a že jim zapálíme družstva. Že jim i rodiny zlikvidujeme. Když to nepomohlo, tak jsme začali opravdu zapalovat stohy a stodoly, kde měli hospodářské stroje, mlátičky a traktory zaparkovaný přes zimu. Takže to všechno nás přimělo, abychom tuhle činnost dělali. Byla to vlastně reakce na okolí a ta skupina vznikala samovolně. My jsme nechtěli ubližovat lidem a nikomu, ani těm družstevníkům. K těm výstrahám nakonec ani nedošlo. Akorát jsme zapálili nakonec nějaký stohy a s dobrým pocitem jsem přesvědčený o tom, že jsme u nás v kraji zastavili tu agresi. Takovou tu tvrdou, násilnou socializaci proti těm sedlákům v tom okolí, kde jsme začali ty letáky psát a působit.“

„To je taky taková sranda. My jsme v Křenovicích měli svaz mládeže, ale nikdo jsme ani nebyl členem. Nikdo jsme neměli průkazku. Tam ani žádný svazáci nebyli. Jenom jsme měli klíče od klubovny a zvolili jsme se do výboru a fungovali jsme tam a tam jsme páchali a kuli pikle, v té svazácké klubovně. U soudu nám strašně vyčítali, že jsme na svazu psali doporučení na vysoké školy. To jsme udělali u několika ročníků na gymplu. Psali jsme jim doporučení za svaz: ,Takových soudruhů bychom potřebovali víc.‘ Měli jsme akorát razítka a byli jsme funkcionáři svazu mládeže, ale členy jsme nebyli. To byla taková sranda a to jim taky hrozně vadilo, že jsme takhle ovládali svaz mládeže.“