„Tak tam jsme byly myslím týden v té vesnici a pak nás stěhovali. Tam byl les po celé té délce vesnice, tak nás stěhovali do toho lesa. A teď jsme si musely postavit bunkry. Ale kluci volyňský nám nic nepomohli, protože my jsme šly do armády kvůli chlapům. Tak jsme samy, my žáby, řezaly stromy, očistily jsme ty kmeny, vykopaly jsme díru, asi tři schodky byly dolů, přes to se ty trámy daly. Asi nás možná někdo trochu řídil. To už si nepamatuju. Ty trámy se nařezaly, to se dalo přes, na to se naházela hlína a byl bunkr hotovej. A tam jsme měly takový palandy a tam jsme si daly nějaký ty deky nebo co to bylo. Už nevím. A tam jsme takhle na tý palandě spaly.“
„Utíkali jednou, to si pamatuju, že moje sestra chodila s tou holkou, s tou Němkou, do školy. Nevím, jestli do druhý nebo do třetí třídy v tu dobu. Oni mezi prvníma je dávali, ty Němce, pryč. To byli jako ty statkáři a ty Němci. Němci buď byli první, nebo druhý. To nevím. A ta rodina, co ta holka se s ní moje sestra znala, která chodila s ní do třídy, ji učila německy. Do deseti se naučila německy. Ještě teď si na to vzpomínám. A tak oni jednou v noci chtěli přeběhnout, a oni je všechny postříleli. Celou rodinu. Aji tu holku. To se nikdo neodvážil. To nikdo nevěděl, kde oni jsou a kde oni hlídaj.“
„No a ten otec. Se jich zeptali, kdo je Polák a Čech, ať se přihlásí. Tak se přihlásil a on jel do první linie. A kousek za Slavutou, ne, ještě v Šepetovce jsem za ním byla. Šepetovka. Tam je převlíkali do vojenských uniforem a fronta už byla někde kousek. Tak my jsme jim to jídlo dali. Táta za mnou přišel, už měl oblečenou tu košili vojenskou. Akorát něco jsme spolu chvíli mluvili. ‚A hlavně se starejte o mámu.‘ To jsem ho viděla naposledy. My jsme nasedli na vlak vojenský a sedli jsme do vagonu, že nás vzali, a to jsem ho viděla naposledy. Vím, že měl ten opasek. Prostě ruskej voják to byl. No tak je nahnali někde za tou Šepetovkou na to holý pole. Vím, že tam byl ten Šircl. Přežil. Ten taky byl v první světový válce s tátou. Tak jako ten se vrátil aji se synem. S tím Sašou. Oni přišli sem, říká: ,Tátu jsem viděl. Jsem ho otočil a neměl nikde krev. Byl mrtvej.‘“
„Dospělej každej musel zaplatit, že žije na Dědově Hoře, tak museli zaplatit tři sta rublů. A vydělávali denně kopějku. Tak musel prodat, co se dalo, aby prostě zaplatili, že žijou. A byli tři. Táta, máma, babička. Do čtyřicátýho roku. No a tak každej týden to odvezli do té Slavuty to prodat. No já nevím, myslím jablka. Ze začátku jsme měli ohromný zahrady. Ze začátku nějaký ty jablka nebo třešně. Tehdy... já nevím, kolik třešní a tak. Tohle všechno tam vezli. A v neděli jim půjčili ty koně kolchozní a pak to prodala.“
„Tam se Vánoce neslavily. To se nesmělo, slavit Vánoce. Byl jenom Novej rok, ten se slavil. A na ten Novej rok jsme měli jolku neboli stromeček uprostřed třídy. Lavice dali pryč. Stromek byl až nahoru a zdobenej, nevím čím a jak, a kolem něho jsme jako tančili. Ale doma nesměl mít nikdo stromeček. Já si akorát pamatuju, že tam jednou přišel ten učitel, přišel k nám jako do baráku na ten Štědrej den. Akorát doma si pamatuju jeden stromeček. Něco zazvonilo a šli jsme se podívat a měli jsme stromeček u babičky ve světnici. Ten chlap přišel, já nevím, jestli to byl ten učitel, to si nepamatuju. Jeden z těch Čechů a říká: ,Ty, Josef, co tam máš v té zadní místnosti? Tam taky netopíte?‘ On tam nepřišel kvůli tomu. On tam přišel, jestli tam náhodou nemáme stromek. Nesměl mít nikdo stromek.“
Helena Mrázová se narodila 20. dubna 1926 v Dědově Hoře na sovětské části Volyně. V obci byl dne 21. května 1930 založen kolchoz. Rodičům byl sebrán statek se všemi stroji a sami museli vstoupit do kolchozu. Lidé z vesnice, včetně části rodiny, byli deportováni do gulagů. Byly zakázány dosavadní svátky a rodiče se báli mluvit i před vlastními dětmi, aby je nedopatřením ve škole neudaly. Helena Mrázová v dětství pomáhala doma a chodila do školy v Dědově Hoře a v nedalekém Krivíně. Roku 1944 byla určena na opravu černouhelných dolů na východě Ukrajiny v Donbasu. Tomu se vyhnula vstupem do 1. československého armádního sboru v dubnu 1944. Narukovala ve vsi Rusová a byla přidělena k tankové brigádě jako radistka. Bojů se přímo neúčastnila, pohybovala se spíše za hlavní frontou, kde zajišťovala spojení mezi veliteli a tanky. Prošla dukelským bojištěm, konec války ji zastihl na Ostravsku. Měsíc se zotavovala z nemoci. Po válce se nastěhovala do Šumperka, kde pracovala v Moravolenu a později u ČSAD jako průvodčí. Helena Mrázová zemřela 26. července 2014.
