Jiřina Muziková

„To působilo na člověka strašně. To bylo hrozný, když se okolo vás ti dozorci v uniformách pohybovali, já jsem říkala, že nemám jistotu, jestli mi někdo nevrazí kudlu do zad. Jednou jsme jeli odtamtud a jela paní – Ne, to jsme nejeli odtamtud, to jsme byli s mým mužem v Dubí pro porcelán, kupovali jsme cibulák. Jeli jsme vlakem a jela nějaká paní s manželem, a povídala… My jsme o něčem mluvili a vedle jejího muže seděl nějaký pán a říkal: ,Jo, já vím, paní, co to je, já byl zavřenej osm let.´ A já povídám: ,No, můj táta jedenáct.´ A ona to slyšela a povídá: ,Co byste chtěli? Vždyť tam byli živeni, měli se dobře!´ A já povídám: ,Jéžiš, že jste tam nešla? Oni by si vás tam taky rádi nechali. Abyste zkusila, jak byli hodní.´ A její muž ji povídá, aby držela pusu a nemluvila. Lidi o tom měli špatný představy. Někdo ani nevěděl, že ty lágry jsou." – „Šlo v té době nevědět o tom?“ – „Já mám dojem, že ne. Ale tvrďte to. Vysvětlovala jsem jim, jaký to je. Říkala jsem: „Měli byste se na to podívat, ještě to tam stojí." Ostnatými dráty všechno, mezitím byl písek udělaný, další ostnatý dráty, a tam byly ty strážní věže, a když se někdo přiblížil k tomu, tak se střílelo. A kdo chtěl umřít, už to neunesl, no tak šel a ty dráty byly naplněný elektřinou, tak ho to zabilo. Byla to doba zlá, ale nejhorší na tom je to, že to byli naši lidi, to mně nejvíc vadilo. A takový lidi… To byli lidi, kteří byli úplně hloupí. Víte, ona ta doba taky nesla to, že se platilo za funkce a ne za práci. Lidi, kteří dřeli jako mezci, nebyli dobře zaplacení, ale lidi, kteří měli funkce, byli dobře placení. A pak jste se mohla divit, že se to lidem nelíbí. No bodejť by se jim to líbilo.“

„Tak, já nevím, jestli jsem vám to říkala, jak po něm jeden ten dozorce jel, který ho chtěl prostě zastřelit. Vždycky říkal: ,Když vás zabiju – já vás můžu zastřelit, a mně se nic nestane, protože řeknu, že to bylo v sebeobraně.´ Táta říkal: ,To máte pravdu, to vy můžete.´ A zase druhej ten jakoby tátovi šel na ruku. A když tenhle měl nějaký volno, nevím jaký, tak ten druhej – předávali nějaký vozidlo plný těch vězňů na jinej lágr – tak ho tam jako posledního připsal. Dostal se pryč, takže tam toho, co ho chtěl zabít, už neviděl. Táta byl na Bytízu a Vojně, to měly názvy ty lágry. Taky v Příbrami byly autobusy, ty měly jména těch lágrů, lidi věděli, když jim psali a dostávali povolenky k návštěvě. To bylo na deset minut. A jezdili lidi až se Slovenska taky třeba. Na deset minut aby viděli svý… Bylo to hrozný. A to jela s námi teta Sládková, co schovávala ty Francouze, od atentátu na Heydricha. A ona měla syna, ten tam byl zavřenej nakonec s mým tátou. A ona si pustila pusu na špacír ve vlaku, a zřejmě to byl dozorce, protože já s matkou jsme seděly naproti tetě a on seděl vedle tety, a já viděla, jak má pistoli. Tak jsem na tetu všelijak mrkala, ono nešlo nic dělat, on na mě koukal. A já na ni, když nekoukal, tak jsem na ni dělala, aby mlčela. Ne. Teta jela, nadávala o sto šest bolševikům, byla sprostá, my jsme ji chtěly utišit, ale nešlo to.“

„Na konec války pamatuju, bylo to teda něco, protože se honila paní Tvarohová. Ta měla syna, který byl u gestapa. Ona chodila v pláštěnce a toho, koho zavřeli nebo vyhnali, tak ona vykradla ty byty a nosila si to domů. Takže na ni udělali zátah, protože ona chtěla zmizet. Takže ji chytli, synáčka chytli taky. Teď ten květen 1945 pršelo, do toho kvetly bezy, začínaly kvést, něco bylo hezký, něco bylo tragický. Můj strýc byl první předseda národního výboru po válce. Šel pro tátu a říká: ,Franto, pojď ke mně, pojď se na něco podívat.´ Tam byla na radnici místnost, který byla do vršku zasypaná dopisy, který byly udání, takže můj otec si ještě několik dopisů přečetl. Já jsem se měla v pokojíčku učit a slyšela jsem, jak to říkal matce. To bylo tolik udání na lidi. Manželka třeba, protože si našla milence, udala manžela. Někdo si schoval pytel zrní, tak ho udali. Prostě bylo to strašný. Povídal: ,Co s tím budu dělat?´ Táta povídá: ,Hele Franto, prší, zatop, a házej to do kamen. Víš, co by to bylo?´ Protože starosta skončil a starosta to všechno chytal a nechtěl to na ty lidi poslat, na gestapo. Tak to tam bylo v tý místnosti, strýc to podělil po starostovi, tak to všechno, táta mu pomáhal, a pálili to. To kdyby gestapo dostalo, tak byla polovina Sadský mrtvá. S tátou pak zavřeli hocha, ten si mě furt chtěl vzít. Jeho maminka taky vyšívala. Ale prostě nějak se neshodla s manželem, taky na něj podala udání. A pak si stěžovala, po [květnové] revoluci, že jí popravili v Drážďanech manžela. Ale že na něj podala udání, to už neřekla. A to si táta zrovna chytil do ruky a přečetl.“

„Ale jo, byly legrácky a byly těžký chvíle, to je pravda. Protože každá válka nese něco dobrýho a něco zlýho, ale válka většinou toho dobrýho má pomálu. No jo no. Víte nejhorší na tomhle bylo to, že tohle nám dělali Němci, ale to co se dělo potom, to nám dělali naši lidi. A o to je to smutnější. Můj táta vždycky, já jsem říkala, vidí čtyřicet let dopředu. A když skončila válka, moje matka prohlásila – nevlastní matka: ,Konečně bude klid Franto, konečně je všechno pryč.´ Táta pak: ,Ne ne, holka. To horší nás čeká.´ Matka: ,Neblázni, už zase maluješ čerta na zeď!´ ,Ne, ještě jednu válku bysme přežili, ale další osvobození už ne.´ A měl pravdu.“