Václav Němeček

„Mlynáři odstraňovali mosty mouky, které tam zůstaly, a mouka nepadala. Tak se to zespoda muselo takovými zahnutými trubkami šťouchat, a co nešlo, tak se tam muselo vlézt. A to se dělalo tím způsobem, že se tam spustil provazový žebřík, který se provlékl nahoře na trámku, a jeden zůstal nahoře u toho a druhý vlezl dolů opásaný s karabinou, se zapřel za ten žebřík a v ruce měl dlouhý klacek s přidělanou špachtlí, a tou se snažil šťouchat a na dálku přeseknout tu klenbu někde, aby to spadlo dolů. Žebřík se nesměl pouštět nízko, aby to ta mouka nestrhla, ono se to někdy skácelo. A potom zase vylézt ven a spustit žebřík níž, když tam něco viselo, když se usadil prach, ta mouka. A to se dělalo často, každý do toho nelezl. Muselo se to hlídat nahoře, pouštěla se tam lampa. A když to spadlo, tak to byl fukejř nahoru.“ – „Určitě to bylo nebezpečné.“ – „Tam šlo o život. Muselo se to umět a dát tomu, co to chtělo.“

„Vláčil jsem nad silnicí pole s bránami s kravkou a skončil jsem a jel jsem přes silnici domů. Přijelo auto, nějací páni, vyšla s nimi mamka ven k autu a odvezli si ji. Jel jsem okolo, ještě jsem před nimi protahoval vůz s bránami. Tak jsem jen na ni koukal a říkal si, že ji zase otravují, a oni jeli pryč, aniž by cokoliv řekli. A mamka nebyla, najednou.“ – „Co jste dělal? Hledal jste ji?“– „Pak zůstala pryč a já jsem šel na vojnu, tak jsem s ní chtěl ještě mluvit. Kde je, co je? Tak jsem jel do Pardubic a tam mi u soudu nikdo nic neřekl, že tam není. Nic jsem se nedozvěděl, kam ji odvezli nebo co se děje. Až potom se ozval brácha, jel za mnou na vojnu a jeli jsme spolu z Frenštátu do Želiezovců do věznice. Celou noc jsme tam čekali a ráno ji přivedli a tam jsme jen něco prohodili. Mamka předtím psala, abychom jí poslali nějaké cigarety. Věděli jsme, že nekouří, ale to měla pro tu Zdeňku, která tam byla taky. Ale tam ji nepřivedli, jen mamku.“