„Do Mánesovy ulice a tam byl zřejmě spolupracovník [StB], protože jsem ho pravděpodobně zahlédl na Pankráci po soudu. Jestli si tam vypůjčili nějakého vězně nebo jestli to byl člověk žijící v civilu, [nevím], ale byl tam konspirační byt. Tam bylo setkání, a dokonce mi ukázali sestřenici. Ale jenom jsme se pozdravili a z konspiračních důvodů není možné, aby se konalo dále. Tak si ji odvezli.“
Tak tomu jsem se musel smát. Jak lidi po takové dlouhé době nesvobody dovedou tohleto poodkrytí svobody takhle přijímat. Nedovedl jsem pochopit, že někdo mohl stát za Dubčekem, a později i za Svobodou. Přitom jsem seděl s lidmi, kteří byli pobočníci Svobody, kteří s ním byli na východě.
Husáka znám z Leopoldova, vím, jak se choval, a jak se choval k nám. On jako mukl – nepamatuju si, že by někoho práskl. Ale vím, že si došel pro lidi, tam byly fabriky, který dělaly odpolední směnu, on dělal šéfa, tak si pro ně došel. Nepřišli na směnu odpoledne, spali, on se sebral, požádal bachaře, aby ho doprovodil k celám, a tam ty hochy zorganizoval, aby šli do práce. Studenej, nepřístupnej. A pamatuju si ho, jak vždycky tvrdil: já půjdu ven, oni mě pustěj, ale já půjdu jen za podmínky, že mě udělají ministrem vnitra.
„Nemluvilo se o tom, že bych šel do republiky. Mluvilo se o spolupráci, kontaktech a podobně. Zase jsem byl opatrný, abych někoho v republice neprozradil a neudělal nešťastným. To mě z Valka-Lageru odvezli do Norimberku do soukromého domu, kde jsem se zbavil všeho, co bylo ve Valka-Lageru nepříjemné, a pak mě převezli do hotelu. Ale to přesně nevím, kde to bylo. Tam jsem pobyl asi tři čtyři dny a měl jsem schůzky se dvěma pány, kteří byli důstojníci. Ale samozřejmě, že mi neřekli své jméno, měli krycí jména.“
„Zjistil jsem, že jsou kolem lidé, kteří jsou zřejmě spolupracovníci Státní bezpečnosti, protože při různých debatách jsme došli na ožehavé otázky a viděl jsem, jak se k nim staví. Tak jsem byl přesvědčen, anebo mi přišlo, že musím být daleko opatrnější, než začnu s někým jednat. Pak jsem navázal styk.“
Já bych to udělal znovu, ale udělal bych to lépe a chytřeji. Byly věci, které byly z mé strany do jisté míry naivní. Kupříkladu jsem se sešel s tím kantorem, s tím Hruboněm, v Praze, a mluvili jsme spolu v taxíku. Nebo jak jsem šel spát k tomu kamarádovi, k jeho mamince, a vůbec jsem si nezjistil, kdo to je. Ona ty byty pronajímala, a tam chodili studenti. To jsem nikdy neměl udělat. Protože není vyloučeno, že někdo z těch studentů nebo ta paní se mohla zmínit na Státní bezpečnosti. Ani jsem nevěděl, jestli nebyla v partaji.
„Jel jsem tramvají, sedl jsem si a přišla nade mnou dáma. My jsme byli za mých let dobře vychovaní, a když jsem se vrátil, tak jsem říkal: ,Tě nepustím, bestie. Chlapi mě popravili a já ti tady budu dělat místo.‘ Tak jsem měl takový postoj, že jsem ji prostě nepustil sednout. Pak jsem docházel k názoru, že se takhle nemůžu ke společnosti chovat, že je nemůžu nenávidět. Můžu jimi opovrhovat, ale musím se nějak zařadit.“
„Těsně před soudem přišel prokurátor a jenom mně řekl: ,Budete souzený. Jaký máte na to názor a proč jste šel proti straně?‘ Já jsem vysvětlil, proč jsem šel. A on říká: ,Dobře, uvidíme se u soudu.‘ A mě soudila prokurátorka. Byla to žena. Nevím její jméno, rozsudek jsem nikdy neviděl za celou dobu. Navrhovali mně trest smrti, což asi v té době bylo běžné, a dostal jsem 20 [let].“
Miloslav Nerad se narodil 18. července 1921 v Ledči nad Sázavou. Jeho otec vlastnil obuvnickou firmu, matka zemřela, když byly Miloslavovi čtyři roky. Rodina se netajila svými protikomunistickými názory. Ještě před dokončením obecné školy se Miloslav s otcem přestěhoval do Prahy - Horních Počernic. Studoval průmyslovou školu v Českomoravské Kolben-Daněk (ČKD), kde poté pracoval jako technický úředník. V roce 1946 si založil firmu na opravu kotlů, ale jeho představy o životě a podnikání v demokratické zemi vzaly po únoru 1948 za své. Již v květnu 1948 byl zatčen za kolportaci protikomunistických letáků v Horních Počernicích. Po výsleších v Bartolomějské ulici byl krátce vězněn na Karlově náměstí. Následoval soud, ale díky prezidentské amnestii Klementa Gottwalda byl Miloslav propuštěn. Ani tato zkušenost jej neodradila od založení ilegální protikomunistické organizace Moje vlast, sám se ovšem nakonec rozhodl pro útěk do Západního Německa. V listopadu 1950 odešel z Chebu do Waldsassenu, krátce pobýval ve Valka-Lageru u Norimberka a díky kontaktům se v březnu 1951 zapojil jako agent-chodec Czechoslovak Intelligence Office (CIO - Československý zpravodajský úřad) plukovníka Františka Moravce do činnosti proti komunistickému Československu. V dubnu 1951 přešel se dvěma kolegy hranice na Domažlicku a odcestoval do Prahy, kde se spojil se svojí sestřenicí. Jeho úkolem bylo obnovit činnost skupiny Moje vlast, která se po jeho odchodu rozpadla. Tento úkol byl splněn, ale dne 11. května 1951 byl pamětník zatčen u Národního divadla v Praze. Po tvrdých výsleších stanul před soudem, který mu navrhovaný trest smrti zmírnil na dvacetiletý žalář. V letech 1951-1964 byl Miloslav vězněn na Pankráci, v Plzni na Borech, v Leopoldově, Bytízu a Opavě. V Bytízu plánoval útěk, ale nakonec od svých úmyslů upustil. Propuštěn byl v roce 1964 z Leopoldova a po návratu získal práci topiče, údržbáře a později vedoucího v teplárně na pražském Spořilově. Od tepláren získal byt a oženil se. Pracoval i po dosažení důchodového věku. V roce 1968 se angažoval v klubu bývalých politických vězňů K-231 a působil též jako místopředseda Konfederace politických vězňů v Praze. Miloslav Nerad zemřel 21. srpna roku 2019.
