„Asi tak kolem šesté hodiny jsme byli naloženi do nákladních aut a odvezeni do kasárna v Ruzyni. Při vyskakování z aut jsme museli proběhnout takovou uličkou, kde byli němečtí vojáci s klacky v ruce, abych to tak jednoduše řekl, a museli jsme touto uličkou proběhnout a patřičně jsme leccos dostali na záda. Šli jsme do kasáren, do té jízdárny, kde bylo obrovské množství [studentů] z řady pražských kolejí. Takže nás tam bylo poměrně veliké množství.“
„Bylo označení, my jsme měli označení. Politický vězeň měl červený trojúhelník. Češi měli číslo a trojúhelník byl pod číslem, Němci měli číslo a trojúhelník byl nad číslem a Poláci měli číslo a trojúhelník měli na druhé straně. Byli to tehdy vysokoškoláci, Wawel, to je vysoká škola v Krakově, a je to překvapivé, víceméně jsme se bavili německy, protože polsky to bylo špatné. Vytýkali jsme jim, kdyby nám šli tenkrát pomoct a nezabrali nám kus Československa. Mohu vám jenom říct, že s nimi nebyla moc dobrá řeč.“
„Byly tisícové davy, abych tak řekl, študáků, kteří mu šli na pohřeb, když patnáctého měl [Jan Opletal] pohřeb. Po Praze to šlo, nejdříve kolem Karláku a poté prakticky k [Wilsonovu] nádraží, kde byla rakev naložena, a byl odvezen do svého rodiště. Tam byl pohřben. Demonstrace pak pokračovala hlavně na Václavském náměstí. Vykřikovalo se, zpívalo se, hlavně hymna, Hej, Slované a takové věci.“
„Brzy ráno jsme byli naloženi do osobního vlaku dost takovým ostrým způsobem. Ve vagonu stál vždycky u dveří německý voják a museli jsme mít zatažené záclony. Ten vlak vyjel z Ruzyně a my jsme se nemohli z obavy dobře dívat ven, protože voják tam stál s automatem a záclony byly staženy. Zjistili jsme, že jedeme severním směrem. Pořádně jsme zareagovali, až když jsme přejížděli hranice, a večer kolem desáté hodiny jsme se objevili v Berlíně. Z Berlína jsme zase jeli ještě dále, až jsme vystoupili. Byly asi tak dvě hodiny v noci, jmenovalo se to Oranienburg.“
„Tábor byl, jak vám říkám, na dvou slamnících nás spalo pět. Ráno jsme byli nuceni se upravit a tak dále a nastoupit na dvůr koncentračního tábora. To byl obrovský dvůr, ze kterého byly paprskovitě jednotlivé bloky. Tam jsme museli podle bloků nastoupit, protože vedoucím bloku se stal Němec, říkalo se mu Blockälteste, starší bloku, který nás tam zavedl a zároveň při hlášení oznámil počet členů.“
Ing. Miloslav Fencl se narodil 19. 2. 1919 v obci Nové Vráto u Českých Budějovic. Do kvarty navštěvoval gymnázium a poté přešel na průmyslovou školu. Rodiče Miloslava Fencla velmi brzy zemřeli, a tak se stal oboustranným sirotkem. Díky dědictví si však mohl dovolit vysokoškolská studia architektury a pozemního stavitelství v Praze v Dejvicích na ČVUT. Bydlel na Masarykově koleji a nařízeným poručníkem mu pro neplnoletost byl jeho strýc. Dne 28. října 1939 se Miloslav Fencl účastnil demonstrací v pražských ulicích. Právě tento den byl postřelen student Jan Opletal, který zanedlouho umřel, a o dva týdny později, přesně 15. 11. 1939, se konal jeho pohřeb, s čímž byly spojené i studentské demonstrace proti německému režimu. Dne 17. 11. 1939 došlo k zatčení vysokoškolských studentů v pražských kolejích, Miloslav Fencl byl s dalšími studenty odvezen do ruzyňské jízdárny a následně do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Zde pracoval na výstavbě přístavu a na výstavbě kanalizace v Oranienburgu. V prosinci 1940 byl propuštěn a mohl odjet zpět do Českých Budějovic. Vysoké školy byly uzavřeny, nemohl tedy dále studovat a během povinného hlášení na gestapu se dokonce dozvěděl, že by měl jít do Německa na nucené práce. Tomu se však díky známému lékaři a srdeční vadě vyhnul a našel si práci na učňovské škole ve Voticích, kde vyučoval zednické učně. Těsně před koncem války vstoupil do Revolučního národního výboru v Novém Vrátě. Po válce se opět zapsal na studium vysoké školy, ale z finančních důvodů musel studia ukončit a najít si zaměstnání. Začal pracovat ve Stodu u Plzně na učňovské škole a poté se dal opět zapsat na vysokoškolská studia architektury a pozemního stavitelství při ČVUT, která dokončil v roce 1959. Mezitím byl přeložen na pozici ředitele učňovské školy v Domažlicích, odkud pro neshody odešel vyučovat na průmyslovou školu do Plzně. Nakonec se kvůli manželčiným rodičům vrátil do Českých Budějovic a zde vyučoval na průmyslové škole, na které se později stal ředitelem. V roce 1979 odešel do důchodu až do své smrti v roce 2011 žil v Českých Budějovicích.
