ThMgr. Erwin Kukuczka

"Třetí den od okupace roznášeli jsme časopis Mladý svět, který měl jen dvě stránky, byly tam zobrazeny i ty hořící tanky a ty zprávy o okupaci. Nabral jsem balík, abych to mohl rozdávat. Ráno před barákem byli sovětští vojáci s obrněným transportérem a sovětský důstojník na mě zakřičel: ‚Što ty sdělaješ zděs?‘ Pak se mě zeptal, co to mám pod rukou, vzal to a viděl ty hořící tanky a protiruská hesla. A pak proběhla mezi námi konverzace: ‚Arestovať. Pačemu? Gde eto pečajetsja? Neznaju. Ja ne z Pragy. Otkuda? Ja iz goroda Trinec. Ja zdes na prazdnike. Što ty rabotaješ? Ja stalevar. Ty stalevar, ja tože stalevar. Nearestovať.‘ Podstatné pro něho tehdy bylo, že jsem pracující třída a ne intelektuál.“

"Můj první zažítek ze sovětské okupace byl, když jsme šli a Radimem Vašinkou a Stanislavou Vránovou od automatu Koruna, směrem ke Koňovi. Dolů běžel zkrvavený chlapík středních let, běžel od vrchu, v ruce československou vlajku zkrvavenou, byl v šoku. Pořád hovořil, ‚Bratia Češi pod touto zástavou zomrela prvá obet této špinavej okupacie,‘ pořád dokola. Šli jsem nahoru a tam už byly ty tanky, opravdu viděl jsem ten autobus, který chtěl zabránit tomu tanku, který byl prázdný, byl tam jeho řidič a pamatuji si dodnes ty vytřeštěné oči, kdy on věřil, že ho ten Rusák nepřejede tím tankem. On couval a zase popojížděl.Tam jsem viděl ty velmi tragické události s tím přejetým autobusem. A pak jsem šli k rozhlasu a viděli jsme něco podobného před rozhlasem."

„Teď se vrátíme do Bohnic. To byla velice důležitá etapa, protože tam začal samizdat. Já jsem znám tím, že rád ponocuju, že si dřímnu spíš ve dne a v noci pracuju. To už mám od útlého dětství. Táta tvrdil, že když jsem se vrátil jako dítě z toho koncentráku, že jsem si v noci hrál, že jsem nemohl spát, zatímco oni spali. Prý jsem byl zvyklej na tmu, že jsme tam měli zatemněno. To mám pořád, že jsem nočňátko. A v Bohnicích byl zase jeden spolupracovník, který neměl rád noční směny, takže jsme se vystřídali. Se mnou strašně rádi noční sloužili kamarádi nebo vedoucí směny, protože věděli, že si můžou jít střihnout, že já nespím, že budu něco opisovat. Oni nevěděli, co si píšu. Já jsem jim říkal, že opisuju svoje básně, a opisoval jsem právě samizdaty. Tam bylo psacích strojů dost. A já jsem tam byl taky se spisovatelem Zdeňkem Marešem, který si tam zase psal své romány. To byla postava, která mně také nesmírně pomohla tím, že mě směrovala, jakou literaturu mám číst, pokud se chci stát dobrým prozaikem. Co nemusím číst, i když to na první pohled vypadá lákavě a je to známější než jiné věci. Tak ten mě měl rád a pomáhal mi v literárním rozhledu jako Bondy. Čili tam začal ten samizdat. Já si pamatuju, že první, co jsem dělal, byl Seifertův Morový sloup.“

„To se stalo, že když tady byl jednou Bondy, tak koukal na ty moje svazky a povídal, že mám úžasnou knihovnu. A byl tady asi týden nebo čtrnáct dní. A tak jsme zašli oslavit práci na pivo. Když jsme se vrátili, tak Bondy už byl trochu písklej a kouká na ty svazky a povídá: ‚Sračky, sračky, sračky!‘ A já právě v jedné své úvaze píšu: ‚Dejme tomu, jsou to sračky. Ale jak je možné, že tyhle sračky ze mě udělaly člověka? Tak to nejsou sračky, ale je to literatura.‘ “

„Narodil jsem se v polském Istebném. To je kousek od Jablunkova, kde jsem vyrůstal, a tehdy to patřilo Němcům. Protože moje maminka byla velice těžce nemocná, byla v sanatoriu, tak mne hned museli od maminky odebrat, abych se nenakazil tuberkulózou. Tatínek byl nešťastnej, protože mu řekli, že se moc let nedožiji, a tak mě chtěl nechat pokřtít. Já jsem byl třetí dítě a otec se tam nešťastný svěřoval těm řádovým sestrám a ony mu říkaly, ať mi dá nějaké německé jméno, že to stejně vyhrajou, a navrhovaly jména jako Adolf nebo Erwin, a že to alespoň bude mít po válce lehčí. Opak byl pravdou. Shodou dalších okolností mě Němci pak odvlekli do německého lágru, odkud jsem se vrátil asi v roce 1946. Tatínek mi vyprávěl, že jsem byl v nějakém ústavu v Německu, kde na nás jako na dětech, na těch miminkách, zkoušeli umělou stravu. Od té doby mám doživotní problémy se zažíváním a pořád beru nějaké prášky. Otec si pro mě, když mě vrátili, musel dojet do polského Těšína. Z asi tří set šestnácti dětí se nás vrátilo jenom dvanáct. Zbytek zemřelo nebo zmrzlo.“

„Hned první dny po listopadu 1989 jsem se zapojil velice aktivně a hned v prvních dnech jsem na náměstí v Ústí nad Orlicí promluvil k národu. Samozřejmě když potom byly první volby, tak jsem kandidoval a byl jsem na sedmém místě, v druhých volbách jsem byl na třetím místě a pracoval jsem i v radě města. Okamžitě jsem se zapojil, proto jsem měl problémy s poezií, že už na ni nebyl čas - pořád se někde jezdilo, schůzovalo. Byl jsem v OF a kandidoval jsem na jeho kandidátce jako nestraník a v druhých volbách na kandidátce ODS a také jako bezpartijní. Proto mě tady mají lidi v povědomí.“

„Můžu potvrdit, že to byl Egon Bondy, kdo mě přivedl na studia teologie. Já jsem měl takové období, kdy jsem si říkal, že nemůžu jenom hrát divadlo a chodit po světě. Já jsem toužil něco vědět a studovat. Mě dost lákala novinařina a mnozí také říkali, ať jdu na herectví. Každý si tehdy myslel, že budu studovat herectví. Tehdy chodil do Orfea Brdečka. On tam chodil za jednou naší kolegyní a ona se mnou kamarádila, tak jsme sedávali u našeho stolu. On říkal, že všechno zařídí, že se nemusím o noc starat, že se mu líbím a že ho zajímá víc talent nežli vědomosti. A pak jsem se svěřil Bondymu. A jednou s ním sedím a povídám mu to. Mezitím on si přečetl nějaké moje básně a povídá mi: ‚Erwine, já jsem si velice pozorně přečetl ty vaše básně a to psal hluboce věřící člověk. Vy byste měl studovat bohosloví, a ne nějakou filozofii, novinařinu nebo herectví, já vám to zařídím.‘ To tehdy probíhal dialog marxistů s křesťany a on hned obvolal známé: dr. Trtíka, dr. Ebertovou a tak. Takže to je pravda, že mi to doporučil a přímo se v tom angažoval.“