„Na Slavkově jsem se poprvé setkal se svědky. Ale ne osobním kontaktem. Jenom jsem se dozvěděl... Oni přivedli ze šachty jednoho z nich, protože v té době odmítali fárat a odmítali dolovat na šachtách ten uran. Tak ho přivedli, okamžitě samozřejmě do korekce. Tenkrát jsem si říkal, co to musí být za člověka, který byl schopen tomu vzdorovat a odmítl. To mě jako fascinovalo, tenhleten postoj. Tak jsem si říkal, kdyby všichni takhle jednali, co by s námi mohli udělat? Jednotlivce můžou zlikvidovat jedna dvě. Ale pak když jsem se dostal na Rovnost z toho Slavkova, tak jich tam bylo několik. Tam byl ten známej velitel Paleček, my jsme mu řikali. Když jsme tam přišli, to bylo na podzim, před zimou, nahoře už byla zima. A viděli jsme – před velitelstvím stále chodil jeden mukl sem a tam, tak jsme se ptali, proč tam je. Oni jim tenkrát neříkali svědkové, ale baptisté. Baptisté že odmítají dolovat uran, a náčelník říkal: »Tak dlouho budou venku stát, dokud nepadnou.« Druhej den pak jsme viděli, když jsme šli z šachty, byla tam strážnice, která oddělovala šachtu od tábora. Tak jsme viděli – v noci ho hodinu nechali třeba spát a hned ho zase probudil, téměř v každém počasí. Jídlo téměř žádný. No ty zkusili, to bylo příšerný.“
„No a tak se mě ptal, co mám s sebou, tak jsem řek – tady mám jenom chlebník a to... Tak mně řikal: »Tak si vystupte.« Tak jsem vystoupil, tam stál voják se samopalem, tam byla taková ta strážní budka. Přivedl mě dovnitř a teď: »Sundejte ten chlebník.« No a tam jsem měl mapy a takový ty věci. Tak to prohlížel a najednou řekl: »Ruce vzhůru!« Tak jsem viděl, že je zle. Vlevo stál ten voják se samopalem a vpravo stál policajt. Tak nic jiného mi nezbylo. Začal jsem zvedat ruce, ale teď jsem si říkal – buď, anebo. Sáhl jsem do kapsy a chtěl jsem vytáhnout pistoli. Ta pistole mi zůstala, ta muška zůstala mně v kapse viset. Teď viděl ten pohyb, přiskočil ke mně, srazil mě k zemi ten voják se samopalem. A tím začala ta moje peripetie.“
„Podařilo se nám jednou přes jednoho mukla, který měl nějaký kontakt s jedním bachařem, že nám propašoval Bibli. Ale to bylo už tak ke konci roku 1958, 1959. My jsme ji samozřejmě hned rozdělali, protože jsme věděli, že to neukryjeme jako celek. Já jsem si třeba nechal v dílně udělat takovej stolek na nářadí, to dělal bratr Skohoutil, bylo tam dvojitý dno udělaný, tam jsem vždycky měl část Bible schovanou. Když jsem se tam pak znovu vrátil, tak ta Bible tam byla ještě. Když jsem pak podruhý už tam byl, kdy už jsem byl tam sám, už žádný bratr tam nebyl, pouze jednoho zájemce jsem tam měl. Jinak jsme hledali texty všude. Knihovna tam byla, kde jsme si mohli knihy půjčovat, ale většinou tam byly spisy VKS(b), Jak se kalila ocel, Karajeveské stádo a já nevím, jak se tyhlety spisy jmenovaly. Občas se tam vyskytla nějaká zajímavá kniha. Četli jsme například Jiráska. Nebo se mně dostala do ruky od Komenského Vševýchova. Tam bylo spousta biblických textů. A Komenského jsem miloval, z toho jsem se hodně naučil. Jednou se nám dostala do ruky kniha od básníka Machara. Ten napsal několik básní na biblické náměty a nazýval je Jed z Judey. Já jsem slyšel, že on měl trochu fašistické tendence. Proč to takhle zpracoval, to já nevím, ale nám se tohleto strašně líbilo, protože je to skutečně tak, jak to v té Bibli je popsané. Jedna báseň se jmenuje Pavel z Tarsu. A ta je založená na Skutcích apoštolů, 17. kapitola, a to je dlouhá báseň a tu jsme se učili celou nazpaměť. Já vám aspoň kousek jestli můžu říct. Začíná to těmito slovy: Ó Atéňané, chodě městem vaším, spatřil jsem oltář, jejž jste zasvětili, jak nápis hlásá, neznámému Bohu. Mně jest dáno zvěstovati toho, jejž vaše zbožnost ctí, ač nezná jméno jeho...“
„Samozřejmě nejhorší byla ta noc tam. Asi na tu noc nikdy nezapomenu. Byl jsem zakrvácenej, všecko... Já jenom vám řeknu, když pak jsem byl už odsouzenej, tak poslali mé oblečení, protože už jsem dostal ten trestaneckej oblek, tak poslali ty moje věci domů. A když matka dostala ty věci, to bylo všecko zakrvácený, tak to byla hrůza, že jo. Oni totiž vůbec nevěděli, co se se mnou stalo. První zpráva, kterou dostali, byla, že jsem byl zastřelenej při pokusu o přechod hranic. Pak ale bylo oznámení, že jsem byl zatčen a že jsem ve vězení. Tak jenom z toho si můžete udělat obraz, co se ten večír dělo, když asi čtyři nebo pět těch policajtů chtělo vědět, co jsem tam chtěl, a já nevim...“
„Tam nás každou chvilku přemisťovali. Byl jsem skoro rok na společné cele s Husákem, pozdějším prezidentem. Ten byl tenkrát tvrdej komunista. Jako na člověka na něj nemůžu říci nic špatnýho. Neměl se taky líp než my. Vím, že po těch maďarských událostech napsal nějakej velkej elaborát, když se dostal Kádár k moci a v Polsku myslim Gomulka, takže on naspal velkej elaborát, kde vypisoval svoje zásluhy při povstání na Slovensku, o vybudování komunismu tady atd. Vím, že jsme přišli domů a byl zrovna filcung. To byly takový ty pravidelný prohlídky, kde hledali, jestli nemáme nějaký ilegální věci, tak mu to rozházeli po cele. Tak jedině tak jsme viděli na zemi, tak jsme se do toho dívali a viděli, že tam psal na ústřední výbor, kde vypisoval svoje zásluhy. No a skutečně byl asi rok nato přemístěn na Pankrác a krátce nato byl pak propuštěn.“ -
Tazatel: „A s váma komunikoval normálně, nebo se nějak štítil těch ostatních politických vězňů?“ - „Měli jsme s ním rozhovory i o duchovních věcech, ale on si stál za svým.“
Otto Neumann se narodil 11. ledna 1930 v Borovnicí u Staré Paky do smíšené česko-německé katolické rodiny. Za války byl členem Deutsches Jungvolk, otec zahynul poblíž Lvova. Rodina byla vyjmuta z odsunu, Otto pracoval v textilce, u sedláka a podobně. Dne 30. 10. 1949 byl zatčen při pokusu o ilegální přechod do západního Německa. Byl vězněn v Aši, na Pankráci byl odsouzen na 18 let (Bory - necelé 2 roky, Slavkov, tábor č. XII - necelý rok, Prokop - 3 měsíce, Rovnost - první kontakt se svědky Jehovovými, Vykmanov, Bratrství, Příbram - Vojna, Bytíz, Jáchymovská věznice). V Leopoldově byl na jedné na cele s Gustávem Husákem. Roku 1962 byl propuštěn a nechal se pokřtít. Vojenským soudem v Pardubicích byl odsouzen na dva roky za odmítnutí vojenské služby, k tomu dostal tři roky z předešlého trestu. Skončil opět v Leopoldově, propuštěn byl v roce 1967. Po propuštění pokračoval v práci pro svědky Jehovovy, žije s manželkou v Praze.
