Mgr. Jaromír Dus

„Tentokrát pan major Fráňa říkal, že jsem nějakej bledej. Jestli jsem zdravej. Já jsem říkal, že jo, že mně nic neni. ‚Tak můžeme pokračovat ve výslechu?‘ – ‚Můžeme.‘ Tak zase to byl pan Brandt nebo pan Sharp nebo kdo, a znovu přerušil výslech. ‚Né, jste nějakej bledej. Já vás pošlu do nemocnice.‘ – ‚Dobře, do nemocnice.‘ Později jsem se dozvěděl, že to byl den, kdy mě poprvé měl navštívit můj advokát, dr. Runt. Takže tomu řekli, když přišel, že mi při výslechu nebylo dobře, že mě vyšetřovatel musel poslat do nemocnice, a že jak to bude dál, že nevědí. Takže to byla poslední zpráva, kterou ode mě moje rodina dostala. Jinak mou ženu trápili tím, že – už pracovala na Bulovce – měla směnu, myslím, že v pátek večer, a Fráňa jí telefonoval, že ji potřebuje k výslechu. Ona říkala: ‚Já nemohu nikoho sehnat teď, já sloužím.‘ – ‚No, když nechcete pomoct manželovi, to je vaše věc.‘ Takže se snažila, sehnala si kolegyni, která tam za ni přišla, jela do Ruzyně a první otázka byla na datum mého narození (to samozřejmě měli mnohokrát) a druhá otázka byla, jak a kde jsem se sešel s panem Pachmanem. Tak říkala: ‚No tak, manžel, pokud vím, žádného pana Pachmana nezná. Vždyť ani šachy nehraje, to jeho otec byl trochu šachista.‘ Zkrátka, to věznění bylo horší pro rodinné příslušníky než pro mě nebo pro některý jiný.“

„Oni se snažili dycky, aby na každé cele byl někdo, kdo udával. My jsme dostávali takový korespondenční lístky, na zdech byly takový schránky, tam se mělo házet udání. Když prostě na nějaké té cele nikdo nikoho neudával, tak ta cela byla trestána tím, že po práci jsme museli vystěhovat všechny postele – to není tak jednoduché z těch cel na Borech, vytočit se – hydrovoskovat a zase to dát zpátky. Mezitím se poztrácelo skoro všechno. Neměli jsme ani noviny, ani televizi, naprosto nic, knížky – reorganizovala se stále knihovna. Po mém odchodu jsem slyšel, že se to trochu zlepšilo, ale jak mnoho, to nevim.“