Ivo Feierabend

„Já jsem Ivo Karel Feierabend. Narodil jsem se v Praze roku 1927. Moje maminka byla rozená Hartmanová. Její otec, tedy můj dědeček, byl doktorem v jižních Čechách ve Velešíně. Maminka chodila do gymnázia v Budějovicích. Potom začala studovat v Praze dějiny umění, které nedokončila. Mladičká si vzala mého otce. Snad bych ještě měl něco říci o babičce Hartmanové." Tazatel: „Já vás přeruším. Vy jste synem slavného Ladislava Feierabenda, ministra druhé republiky?“ - „Otec, a to bylo ještě za Rakouska-Uherska, to se říká jako vtip, ale ono to byla pravda, odpověděl na inzerát a vypracoval se mezi nejdůležitější pracovníky československého družstevnictví, zvláště zemědělského družstevnictví, mimo jiné byl vrchní ředitel Kooperativy, také byl předseda plodinové burzy a měl mnoho dalších funkcí. On nebyl politik.“

„A říkal jsem sestře: ,Já pudu otevřít dveře.‘ Ty dveře se nedaly (otevřít zevnitř). To musel někdo zazvonit a ty dveře se musely otevřít. ,Já pudu se vždycky podívat, kdo tam je, a když se mi to nebude líbit a otec je doma, tak já si dám fajfku do pusy a obrátim se na tebe. A to znamená, že otec je v nebezpečí a musí pryč.‘ A to se prosim skutečně stalo. Otec sedí, myslim, ve svý studovně, myslim, já – někdo zvoní, já tam jdu dolu, tam je člověk, který říká, že má důležitý poselství pro otce. Já říkám, že otec není doma, že je na kampani, politické kampani na Moravě, a teď se prostě bavíme přes zavřený dveře. A mně se ten člověk potom prostě nelíbil. A já jsem tu fajfku, nervózně, jako jsem teď dělal rámus prstama, jsem si tu fajfku dával z pusy a do pusy, čímž jsem plet sestru. Ona nevěděla přesně co, já taky nevěděl co. A potom mně to bylo jasný, tak já jsem si tu fajfku dal do pusy a podíval se na Hanku, která zmizela ze dveří. A teďka skoro hned vyskočili, tam byla taková zídka mezi těma vrátkama, vyskočili další lidi, a teďka chtěli, abych otevřel. No, já jim musel otevřít. Teďka já nevim, co se děje, ale vidim, že máti jde dolu rozčílená z těch schodů. Ono to fyzicky vypadá tak, že ta vila je na svahu, čili že když se jde do toho patra, přízemního, tak se jde po schodech. Tak tam ta policie jde. Teďka si pamatuju, máti jde proti mně, já jí říkám: ,Tydle pánové chtějí mluvit s otcem, já jsem jim říkal, že otec tady není, že otec tady není, že je na Moravě, kde dává kampaňské řeči.‘ A máma je tak rozčilená, že říká: ,No ano, otec je na Mirošově.‘ No, Mirošov je nikoli na Moravě, že ano. Já jsem si řek: ,Ježišmarja!‘ Ale nic se nestalo. Teďka co Hanka udělala: ta popadla kabát otcův, kterej visel v tom entrée, jak se takhle šlo dovnitř, dala mu klobouk a řekla: ,Honem utéct, honem utéct.‘ Tak otec prosim jde jinym vchodem, vyjde tou zahrádkou a teďka si jde ven. A je na ulici. Prosim vás: to určitě je tak, že on je ještě u nás a oni už jsou u nás, čili že to jsou vteřiny, mezi kterýma se mu podařilo utéct.“

„Já vám řeknu takový dvě přísloví napřed. To jedno je harvardský filozof, který na začátku 20. století řekl, že kdo nezná svoji minulost, a tím myslel špatnou minulost, že ji bude opakovat. To je to pochopení. To druhý pochopení, to jsem myslim řekl, je, že svědomí je otázka paměti. A když tu paměť máte zkřivenou, tak si zkřivíte svědomí. A právě o to vyrovnání jde. Aby to vaše individuální i to společenský, národní svědomí tam bylo. To je to vyrovnání. A když se stanou zločiny, a ty nejsou označeny za zločiny nebo nejsou potrestány, tak prostě najednou všecko jde. Tak najednou standardy jsou pryč. A právě já myslim, že to vyrovnání s tou hroznou minulostí, a ono je to hrozně těžký, já tomu rozumim, ale když ono to není, tak prostě normální život, kterej skutečně za něco stojí, je vlastně nemožnej. To je to vyrovnání. A víte, vyrovnání s extrémní situací, to je neobyčejně těžký. A totalitární systém je taková extrémní situace. Já tomu rozumim. Lidi, kteří se chovaj dobře v extrémní situaci, to jsou takoví morální atleti, abych tak řek, těch je moc málo.“

„My jsme jako třída byli rozdělený. Tam byli lidi, takovej Bohušák nebo takový Kristek, který byli potom velký komunisti, tak ty už byli komunisti tenkrát. A to ještě pořád byli kamarádi, a my jsme se o tom hádali v akademickym slova smyslu.“ Tazatel: „O čem byly ty diskuse?“- „Je dialektika opravdu přírodní zákon? Je historický materialismus, je to tak, nebo je to jinak? To je svět bez zastávky jedním směrem... Takhle jsme se o tom bavili.“ Tazatel: „Jakou měli vlastně představu o komunismu tihle mladí lidé?“- „Já myslim, že to byl určitý idealismus u některých, nebo přesvědčení, že to je něco daleko lepšího, než co bylo předtim. Já myslim, že u jiných už tenkrát, když se dali do strany, tak to byl něco jako když jsme byli skauti. Když my jsme byli skauti, tak my jsme byli v tom skautingu, který se teď začal zase obnovovat, tam už jsme to kritizovali. A my jsme to kritizovali ve třídě. A potom, když jsme byli dost uvědomělí, jako v oktávě a potom na právech, tak já myslim, už jsme viděli tu třetí republiku jako boj proti těm nepřístojnostem komunistický strany. Tu její infiltraci, tu její drzost. A já jsem napřed si myslel, že bych měl volit sociální demokraty, já už moh volit tenkrát. A já už jsem myslel, že jsem si (tím) dělal legraci z otce.“