„A teď najednou jsme byli v sami v noci v lese a on mi říká: ,A teď už půjdete sama.‘ Já jsem se lekla. ,Vždyť se mluvilo o tom, že mě někomu předáte,‘ odpověděla jsem mu. A ten převáděč už najednou nebyl tak milý a říká mi: ,Buďte ráda, že jste ráda.‘ Popsal mi cestu, kudy mám jít. Ale mně bylo hned jasné, že to nenajdu, já jsem orientační antitalent. Možná kdyby mi to nějak srozumitelně popsal, ale on to popisoval tak komplikovaně... Zkrátka jsem mu řekla, ať mi alespoň ukáže rukou směr. On mi takhle mávnul, a jak jsem se otočila tím směrem, tak byl pryč. Najednou tam nikdo nebyl. A sotva jsem udělala pár kroků, tak jsem zaslechla hlasy a psy. Co teď? Bylo tam takové křoví, ale říkala jsem si, že mě to nezachrání, že mě najdou a zatknou...“
„Mně někdo zavolal, že jede poslední vlak. Tak jsme si najali taxíka a já jsem si říkala, buďto se dostaneme všichni, nebo alespoň Josef, ale aspoň on, protože jinak by nás neměl kdo živit. Já jsem už totiž dala v práci výpověď a už jsem neměla práci, a jak jsem se potom dozvěděla, ani bych jen tak jinou práci nesehnala. Ale tedy přijeli jsme na hranice a vlak jsme nechytili, ujel nám. Tak jsme přenocovali v Chebu a ráno nám dal někdo telefonní číslo na jednoho chlapíka na nějakém cestovním úřadě. Od něj jsme dostali takovou bumážku, která nám ale byla úplně k ničemu. A byl tam na hranicích takový osmnáctiletý mladíček a ten říkal: ,Když se loď potápí, tak krysy utíkají.‘ Těmi krysami myslel nás, ale ono tam tehdy odjíždělo jedno auto za druhým...“
„Rudá armáda přišla dokonce už v březnu roku 1945 a jejich vojáci hrozně znásilňovali. Dvě moje spolužačky, kterým ještě nebylo ani čtrnáct let, spadly ze střechy, protože je honili ruští vojáci. O tom se nemluví, ale tam se hromadně znásilňovalo. To bylo hrozné. Rudá armáda, to byla ostuda nad ostudu.“
„Pankrácká nemocnice měla taková veliká okna. To ve věznicích není běžné, ale tady to byla nemocnice. Vždycky večer před popravou přinesli nějaké laťky potažené balicím papírem a to nám do těch oken dali. Jenomže si na ty popravy svítili reflektory, takže my jsme z toho měli stínohru. Byl to strašlivý zážitek, který se tam opakoval několikrát. A nikdo jsme si netroufli to ohlásit. Bylo to hrozné, co vám budu povídat.“
„Aranka byla v koncentračním táboře naverbovaná k prostitutkám. I když se občas najedla a nebylo jí třeba tak zima jako těm druhým, a v tomto směru to měla možná trochu lehčí, tak na druhé straně to bylo hrozné. Po válce se provdala za doktora Rosenberga. Dozvěděl se o ní od lidí, kteří ji hledali. Divil se tomu a říkal: ,Až tu Aranku najdete, tak mi o ní prosím vás řekněte, já bych ji chtěl poznat.‘ Když ji pak lidé našli, dali o ní vědět panu Rosenbergovi a on ji uviděl a požádal ji o ruku. Stali se manželi. Z Aranky Goldbergerové byla Aranka Rosenbergová. A proč ji ti lidé hledali? Když totiž šli vězni pochodem smrti, tak jeden esesák zavřel celou skupinu vězňů do nějaké stodoly. Arance řekl, aby tam k těm vězňům nechodila, aby zůstala u něho, a stodolu zamkl. Aranka se ho ptala, co se stane s těmi vězni ve stodole. Odpověděl, že se s nimi nebude vláčet a že tu stodolu podpálí. Aranka ho tedy zabila a vzala mu klíče, stodolu otevřela a lidem řekla, že víc pro ně udělat nemůže, ať se rozejdou domů. Proto ji tedy po válce hledali. To byly smutné lidské osudy. Po únorovém puči bylo všechno špatné, Arančin bratr byl zatčen (pozn.: Zoltán Goldberger, šéf českých tajných služeb). Aranka se kvůli němu hádala s manželem, což mi svěřila, protože jsme byly důvěrné přítelkyně. Ona mu stále říkala: ,Já nepůjdu do emigrace, když můj bratr stále sedí ve věži (byl vězněn na Karlově náměstí v Praze).‘ Jenže pár hodin nato byla zatčena i Aranka, protože jejího bratra mezitím unesla z vězení americká tajná služba FBI. Takže Zoltán se dostal do Ameriky a Aranka byla tady odsouzena na patnáct let vězení. Třináct let si skutečně odseděla, bylo jí 42, když nás pouštěli. Z toho celkem 19 let seděla v různých vězeních, protože předtím byla ještě šest let v koncentračním táboře.“
„Ten útěk proběhl tak, že jsme ráno přijely do hliníku a během dne jsme zmizely. Pan Hámon to prostě neohlásil. Jestli z toho měl nějaké problémy, já nevím, ale co by si na takovém stařečkovi vzali.“
Pokud budu tady, nechám si vždycky zadní vrátka...
Irena Šimonová, roz. Vlachová
zdroj: Dobová fotografie z archivu pamětnice, současné foto: V. Faltýnek
zdroj: Dobová fotografie z archivu pamětnice, současné foto: V. Faltýnek
Stáhnout obrázek
Irena Šimonová (Vlachová) se narodila v Ivanově 9. prosince 1929. Její rodiče pocházeli ze zámožných rodin, jejich manželství však nebylo šťastné a rozvedli se v roce 1945. Pamětnice vyrůstala ve Vyškově, zde zažila 2. světovou válku a následné osvobození města Rudou armádou. Kvůli neuspokojivé rodinné situaci po rozvodu rodičů odešla do Prahy a tady byla jako neplnoletá pod dohledem otcova přítele, advokáta ve výslužbě Dr. Pekuláše. V té době studovala Lidovou univerzitu. Během studií se seznámila s Františkem Smrčkem a udržovala s ním velmi silný, z její strany však pouze přátelský vztah. Po Smrčkově emigraci do západního Německa v roce 1948 se pamětnice jeho prostřednictvím zapojila do ilegální činnosti a snažila se pomoci lidem, kterým hrozila perzekuce komunistického režimu. V březnu 1949 se sama pokusila na Šumavě přejít hranice. Převáděč ji však v lese opustil a útěk se nezdařil. Při zpáteční cestě vlakem do Prahy byla 21. března 1949 zatčena. Po krutých výsleších v Bartolomějské ulici v Praze následoval o Vánocích roku 1949 neveřejný soudní proces „Irena Vlachová a spol.“. Dostala 25 let vězení. Byla umístěna do věznice v Praze na Pankráci a v roce 1951 odešla na práci do cihelny v Červených Pečkách. Odtud se společně se spoluvězeňkyní pokusila neúspěšně utéct do západního Německa. Po jedenácti dnech ji policie dopadla a přidala jí k trestu další tři roky navíc. Po útěku si odpykávala výkon trestu v pardubické věznici. Zde se jejími spoluvězeňkyněmi staly osobnosti jako Růžena Vacková, Dagmar Šimková, Julie Hrušková a další. Na amnestii v roce 1960 se Irena Šimonová dočkala propuštění. Odešla k matce do Karlových Varů a žila zde do roku 1968. Provdala se a založila rodinu. Během pražského jara se podílela na založení KAN v Karlových Varech. V srpnu 1968 emigrovala s manželem do Nizozemska. Založila zde úspěšnou firmu podnikající v oblasti oděvů a módy. iIrena Šimonová zemřela 27. července roku 2017.
