“Přišli jsme k bráně. Zase: ‚Arbeit macht frei‘ a dole: ‚Jedna veš, tvoje smrt‘ – ‚Eine Laus, dein Tod‘. Němci si strašně potrpěli na čistotu, poněvadž oni se báli, že by mohl být tyfus nebo nějaká taková nemoc, která se přenáší. No a přišli jsme do Osvětimi, do hlavního tábora. A teď tam stáli lékaři ze všech národností. A byl tam taky jeden český lékař. Jmenoval se Jindřich Hermann z Jindřichova Hradce, který se po válce stal primářem v nemocnici v Jindřichově Hradci. A ten mě ještě se dvěma Čechy odtáhl do Häftlingskrankenbau, do nemocnice vězeňské v Osvětimi. To bylo veliké štěstí moje. Poněvadž ti ostatní šli zase do jedné té boční uličky, a když jsem se díval z okna nemocnice, kde jsou – ta mládež –, už tam nebyli. Tak oni už potom museli být někde naložení a skutečně do toho Německa asi je odvezli. A když už potom byla nějaká kontrola v nemocnici – nějaký německý lékař –, tak mě ten český lékař propustil do tábora. To bylo šikovně udělané.”
“Ve dvaačtyřicátém roce, to bylo nějak v září, byla takzvaná 'špéra'. To přišla nákladní auta a vyklidili celou tu Wolborskou ulici – to byli samí přistěhovalci, Slováci, Maďaři, Češi, všechno možné. A museli jsme nastoupit do těch nákladních aut, museli jsme ukázat pasy těm vojákům a jeli jsme do vězení. V tom vězení jsme spali celou noc a ráno asi tak v pět hodin, hodinky jsme neměli, a ráno asi tak v pět hodin mě a bratra – jsme museli jít podepsat do jedné kanceláře, že zůstáváme v ghettu, že jsme důležití pro Němce. Můj bratr byl přihlášený ve šroubárně a já jsem byl přihlášený v elektrotechnickém závodě. A jelikož jsme pracovali pro Němce a otec byl v kanceláři a matka tkala koberce – a to pro ně nebylo důležité –, tak oni je nechali v té cele. My jsme se už nemohli s nimi rozloučit, poněvadž jsme se už z té kanceláře do té cely nevrátili. Ti nás pak dali do takzvané osvobozující cely, kde nás zamkli, nechali nás až do večera, pak nás odemkli a řekli: ‚Tak, teď si jděte domů,‘ – do té Wolborské. Tak jsme šli domů.”
“A v té škole jsme byli asi čtyři dny, než nám přidělili v té Wolborské ten byt. A ten se skládal jenom z jedné místnosti v prvním poschodí. Žádné záchody, latrína byla na dvoře – chodili jsme dolů na dvůr. Kuchyň, pokoj – všechno v jedné místnosti bylo. A byli jsme čtyři lidi. A můj otec už psychicky byl tak vynervovaný, že se jednoho krásného dne sebral a šel k drátům – to hlídali němečtí vojáci –, kolem byly dráty elektricky napojené. A chtěl se přivěsit na ten drát. A matka utíkala za ním a říkala: ‚Richarde, nedělej to, prosím, máš děti! Vydrž to! Nějak bylo a nějak bude.‘ A táhla ho zpátky a my jsme koukali z okna a prosili jsme Boha, aby to neudělal, aby se vrátil. A nakonec se vrátil.”
„Když jsem bydlel v té Burze [v sirotčinci], tak jsme byli nuceni tou Stahuwnou chodit dolů, kam vždycky občas přivezli na žebřiňáku nějakého vězně, který třeba jenom řekl: ‚Proč nám tohle děláte, vy Němci?‘ To stačilo k tomu, aby ho oběsili. Takhle byl přivázaný. Přijel pohřební vůz a tam na té louce dole byla šibenice. Tam za mého působení jsme museli asi šestkrát sedmkrát jít dolů, celý ten sirotčinec, se dívat, abychom viděli, jak věšeli toho obžalovaného. A muselo to být pro něj hrozné, když už viděl stát vedle sebe ten pohřební vůz.“
„Když jsme ještě chodili nakupovat spolu do potravinového obchodu [s bratrem]... Ještě když jsme byli sami v té Wolborské. Tak brambory nebyly a museli jsme kupovat šlupky od brambor. Sacharin prodávali na ulici: ‚Sacharin, cejna cejne, cejna cejne, [sacharin orginejle]!‘ Židovským žargonem tam ti místní polští Židé prodávali na ulici sacharin, protože cukr taky neprodávali v těch potravinových obchodech. Máslo jsme nedostali, jenom margarín. A potom ten ‚kunsthonig‘. To byl za války takový umělý med. Byla to taková žlutá cihla a chutnalo to jako něco mezi margarínem a medem. Tak to jsme si taky mazali na chleba. Chleba byl jako polský, taková černá cihla. Ten jsme si mohli koupit.“
„Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec se chtěl mermomocí vrátit, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách už nebude moc dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili. Kdybychom bývali zůstali v Belgii, tak jsme možná udělali dobře, ale takhle to dopadlo.“
„Tak jsme se vykoupali a ostříhali nás. Přišli jsme před tu komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet a napravo asi osmdesát, sto. A já už jsem byl vybraný do té skupiny slabých, kteří šli potom do plynu. My jsme nevěděli, kam jdou... Najednou mě volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ To se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on povídá: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ A to mě zachránilo.“
„Dostali jsme lebedu, jako špenát, a s těmi šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si to už přivezla s sebou z kuchyně, nebo jestli to sehnala v ghettu v Lodži. Tím jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami a sacharinem a z toho jsme dělali takovou bábovku. A ráno jsme to pak jedli k náhražkové kávě z melty.“
„A právě tím nákladním vlakem... Bylo nás tam asi šedesát se dvěma kýbly. A jeli jsme... To byla zase ta ‚Fahrt ins Blaue‘, neboli ‚cesta do modrého‘. Nikdo nám neřekl, kam jedeme. A ráno, brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aufsteigen, vy psi, Hunde, Hunde...!‘ No tak jsme vyskakovali. To byly takové vysoké nákladní vozy. Teď tam seřazovali ženy a jejich děti. Měly je vedle sebe a nebo v náručí podle toho, jak byly staré. A teď ti vojáci od té brány přišli k těm ženám a odebírali jim ty děti. Ty ženy začaly řvát a omdlívat, poněvadž s tím nepočítaly. Myslely, že půjdou spolu.“
zdroj: dobová: archiv pamětníka, současná: Roman Nešetřil
zdroj: dobová: archiv pamětníka, současná: Roman Nešetřil
Stáhnout obrázek
František Lederer se narodil v červenci 1930 v Teplicích v židovské rodině. Jeho otec Richard spoluvlastnil textilní továrnu, matka Eliška byla v domácnosti. Rodina Ledererových měla velmi slušnou životní úroveň. Žili ve vlastní vile v Teplicích, měli osobní automobil Hudson, jezdili na pravidelné dovolené k moři do Belgie. V roce 1938 se ještě před záborem Sudet odstěhovali do Prahy, zlému osudu ale neunikli. Již 21. října 1941 odjeli tzv. B transportem – šlo o teprve druhý z úplně prvních pěti transportů protektorátních Židů, které ještě před dokončením terezínského ghetta odvezlo pět tisíc československých “milionářů, obchodníků a továrníků” do ghetta v polské Lodži. V lodžském ghettu Ledererovi žili společně necelý rok, až do tzv. „špéry“ (výjimečného stavu), během níž nacisté odeslali 15 tisíc práce neschopných osob (starých, nemocných a také dětí) do vyhlazovacího tábora Chełmno. František ztratil během špéry oba rodiče, za půl roku pak v nemocnici v ghettu zemřel i jeho bratr Jindřich. Ve dvanácti a půl letech tak zůstal v Lodži sám, pobýval v sirotčinci Burza. V srpnu 1944 byl jako čtrnáctiletý deportován do Osvětimi-Birkenau. Zde mu několikrát zachránila život pouhá náhoda, vydržel tu měsíc, po němž byl vybrán na práci do Německa. Během transportu přes hlavní osvětimský tábor ho český lékař ukryl v lágrové nemocnici, kde se 27. ledna 1945 dočkal osvobození Osvětimi. Do Prahy dorazil 24. května. V roce 1946 přesídlil zpět do rodných Teplic, těsně před komunistickým převratem mu byla vrácena továrna po otci – po únorovém puči o ni však znovu přišel. Čtyřicet let pak pracoval v textilním průmyslu, zemřel 10. prosince roku 2018.
