„Tak většinou to byly malé skupinky, ale jak pokračovala osmdesátá léta, tak jsme se stávali čím dál tím troufalejšími a pak už se někdy dělaly dost veliké skupiny. Jednou se mi třeba přihodilo, že jsem přišel na návštěvu bratra Rogera z Taizé. To byl zakladatel ekumenické mnišské komunity v Taisé, kterému umožnili přijet do Prahy, ale mohl být formálně pouhým turistou, nesměl nikde veřejně promluvit a v těch kostelích, kde se vyskytl, se mohl mlčky přivítat s přítomnými, kteří se dozvěděli, že tam je. Ale bylo setkání u – a teď mi vypadlo jméno – no, to je jedno, prostě u lidí, kde se to setkání s tím bratrem konalo. Mně bylo řečeno, že se to bude konat na té a té adrese, nic dalšího jsem nevěděl. Tak jsem tam zazvonil a řekl jsem tak jako spiklenecky, že jdu na to setkání. S naprostou samozřejmostí mi řekli, že tady se mohu přezout a abych šel dál. Zdálo se mi, že je to pro ně naprostá samozřejmost. Pak jsem vešel do další místnosti, což byla taková hala té vily na Hřebenkách. Uvnitř jsem zjistil, že je tam asi šedesát lidí. Takže to se tak jako měnilo, a dokonce už v těch letech tak osmdesát osm, osmdesát devět jsme si občas troufli i sloužit mši v kostele, když se dalo tak nějak rozumně předpokládat, že tam nepřijde na kontrolu nikdo, kdo by... protože to byl v té době trestný čin. Vedle této aktivity, vedle té péče duchovní služby vůči těm různým skupinkám a jednotlivcům, kteří byli v mém dosahu, jsem ještě dělal další aktivity...“
„Když jsem se přihlásil na ten zájezd do Británie, tak si asi snadno mé okolí domyslelo, že mi nejde jen o turistiku a skutečně jsem pomýšlel na to tam zůstat. A skutečně jsem během těch tří týdnů, které jsem tam měl strávit, chtěl korespondenčně navázat kontakt třeba se Svobodnou Evropou a chtěl jsem jim nabídnout své služby. Bylo to asi velmi naivní, protože oni, samozřejmě, někoho, koho neznali, nemohli hned přijmout a asi by bylo nutné projít kde čím a ten kontakt by byl asi pomalý a postupný, ale to jsem si, samozřejmě, v tom věku a v té době neuvědomoval. Měl jsem pro tenhle kontakt nějaké věci už s sebou připravené. Myslel jsem si, že je mám dobře schované, ale neměl, a hlavně když se mnou počítali, že se asi k něčemu chystám, asi je někdo upozornil, tak mě na letišti, jak se říká, vyhmátli a udělali mi hloubkovou kontrolu a našli ty věci, které dokazovaly ten můj úmysl tam zůstat, takže jsem pak po jedenácti měsících vyšetřovací vazby byl odsouzen ke čtyřem rokům kriminálu, které jsem do minuty strávil zase na Slovensku, na Ilavě.“
Ivan Štampac se narodil 18. února 1946 americkému vojákovi a české dívce. Vztah se ale záhy rozpadl a chlapec putoval do kojeneckého ústavu. Brzy jej adoptovali manželé Štampachovi, které považuje za své rodiče. Po dvou letech života v Plzni se rodina přestěhovala na Slovensko, žili v Trenčíně, Ivan Štampach absolvoval gymnázium a nastoupil na vysokoškolské studium na pedagogickou fakultu, obor ruština a hudební výchova. Nechtěl žít v totalitním režimu, a proto se v roce 1970 přihlásil na zájezd do Velké Británie, kde doufal nalézt nový domov. Ale pravděpodobně jej někdo udal, a tak namísto odletu přišlo zatčení a odsouzení k nepodmíněnému čtyřletému trestu, který si odpykal ve slovenské Iľavě. Po návratu z vězení se přestěhoval do Prahy, začal pracovat v počítačovém středisku a zároveň hledal své životní naplnění a smysl. Ten nalezl v křesťanské věrouce a stal se členem tehdy tajného dominikánského řádu. V roce 1983 byl v Berlíně tajně vysvěcen na kněze. Od té doby vykonával též podzemní kněžskou službu. Po roce 1989 byl přijat jako učitel na Katolickou teologickou fakultu UK, odkud ale s dalšími moderně smýšlejícími pedagogy musel roku 1996 odejít. Po několika letech se stal docentem Filosofické fakulty v Pardubicích, kde přednáší dodnes. Je autorem řady publikací a dodnes aktivním publicistou.
