Hana Trávová

„To už byl chaos. Na podzim roku 1944 Němci věděli, že se válka chýlí ke konci, a chtěli zlikvidovat vše, co se dalo zlikvidovat. To byla součást likvidace Terezína, tyhle transporty. Ti, kdo sestavovali transportní listiny, a oni to byli, Ältestenrat, kdo se snažil rodiny držet pohromadě, pokud to jde, pokud nebyl vysloveně nějaký příkaz. Nevím, proč toto vzniklo. Vykládali jsme si to tak, že v Terezíně nechávali převážně práceschopné, kteří pak měli Terezín zlikvidovat. Protože tam byl také plán na vybudování plynových komor v Terezíně, tak aby nezůstaly stopy.“

„Potom si jistý Fredy Hirsch vymyslel, že udělá kurz pro tělocvikáře. Musel být úplně praštěný - v roce 1940 dělat kurz pro tělocvikáře, když byla válka. Já jsem se nadšeně přihlásila a podpořila mě v tom i maminka. Tam byl zárodek mého dalšího života. Kurz byl velice dobrý, jak můžu posoudit podle svého dalšího studia. Dostali jsme víc praktických základů než teoretických znalostí různých pohybových činností i tanečních škol a sportovního dění. Na Hagiboru, kam jedině židovské děti mohly docházet – s výjimkou hřbitovů – jsem od svých patnácti šestnácti let každý den dostala družstvo dětí, které jsem musela zaměstnat pohybovou a sportovní činností. Z té doby jsou přátelství dodnes. Tyto kurzy jsou světlým bodem v době před transporty, kde židovské děti mohly žít jako děti.“

„Maminka od začátku se hlásila, každého se ptali, co umí, a podle toho, kde byla potřeba práce, tak tam šla. Dříve, než byla ošetřovatelkou na tyfovém oddělení, tak přijala každou práci, která znamenala malé přilepšení. Například štěpila slídu, tam byla hala, Glimmer se to jmenovalo, ta slída se štěpila pro motory nebo letecké přístroje, válečná výroba, a kdo tam pracoval, tak chránil rodinu, že nešla do transportu. To všechno platilo jenom do podzimu 1944, kdy přestala platit jakákoli pravidla. Vůbec nevím, kde pracoval tatínek. Tatínek byl astenický typ, silný kuřák, závislý na cigaretách, takže i za těchhle podmínek, což jsme mu vyčítaly, ne slovně, ale nesly jsme to hrozně těžce, tak svůj chleba vyměnil za cigarety.“

„Mě si tam našel Fredy Hirsch, který měl na starosti péči o mládež, Jugendfürsorge. Oni vždycky věděli, kdo přijede, ty listiny tam přišly dřív, takže si samospráva vyhledávala lidi, které buď potřebovala pro to, co dělali, nebo to byl někdo z rodiny a potřebovali ho upíchnout někde, kde by měl o kousek chleba víc. Takže jsem dělala – dokud byl Fredy Hirsch v Terezíně – tu práci, kterou jsme začali před deportacemi na Hagiboru. To byla úžasná věc pro ty děti, ale i pro nás, kteří jsme byli s nimi. Moc se toho dělat nedalo, ale bylo to malé pokračování normálního života v těch hodinách, kdy jsme se dětem mohli věnovat. Děti od deseti let měly také už pracovní povinnost, většinou pracovaly v zahradnictví, aby mohly být na čistém vzduchu. V příkopech na hradbách se pěstovala zelenina, tak aby mohly být na vzduchu a něco si šlojsnout, tak si tam aspoň snědly třeba mrkev, protože jsme se snažili, aby to nebraly dovnitř, protože za to byla smrt.“

„Tenkrát se příchozí transporty rovnou vedly do takzvaných kasemat. V Terezíně jsou podzemní chodby a dokola v hradbách byly takzvané kasematy, tmavé místnosti bez oken. Byla tam sláma na zemi, tam se shromáždilo tisíc lidí, a pokud se pamatuju, tak jsme tam měli být tři dny a ten transport měl celý jet dál na východ. Tenkrát začaly transporty do Polska, ještě před Osvětimí. Mezi tou tisícovkou lidí vypukla však spála, která zřejmě už byla na shromaždišti, a já jsem dostala spálu a mnoho dalších dětí také. Hrozila epidemie, a vedení tedy zrušilo to, že transport měl jet dál na východ. Z šíření epidemií měli Němci, jsou takoví pořádní, strach, aby se nerozšířila epidemie mezi civilní obyvatelstvo. Takže ten transport zůstal v Terezíně a mě odvezli rovnou na infekční kasárna, kde jsem byla šest týdnů. Tak se tehdy léčila spála.“

„Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme. O tom taky se v literatuře píše. Takže moje filozofie je, že když nastanou takové životní chvíle, kdy je to buď – anebo, tak že rodina má zůstat pohromadě, buď pohromadě žít, nebo pohromadě zemřít. K tomu jsem dospěla, protože po válce zůstal člověk v téhle situaci absolutně vykořeněný, nebylo čeho se chytit. Nebyla rodina, nebyl nikdo, nebyly babičky, strejdové, tety, sestřenice, rodiče, bráška. Nebylo ani místo, ke kterému by se člověk mohl vrátit. Takže co se mě týče, nejvíc traumatizující doba byla samozřejmě loučení s otcem, matkou, babičkou a tak dál, ale byla i doba, kdy člověk žil a nevěděl proč.“