„Nyní se nacházíme v prostorách bývalé šachty Rovnost, tady jsem byl od roku 1956. Novou Rovnost jsem nezažil, dnes jsou zde chaty, zachovala se jen původní strážnice, kde byl původní vchod do tábora. V létě 1956 to již bylo propojené a přímo z tábora se chodilo na šachtu. Na šachtě jsme se my i civilisti převlíkali. Náš muklovský oděv se na háku vytáhl nahoru, fáráky se spustily dolů (pracovní oděvy). Po šichtě to bylo obráceně, aby fáráky uschly.“
„Dochovala se podezdívka kulturního domu. Konaly se zde výchovné přednášky, někdy se tam pustilo kino, aby byli muklové zaměstnaní a nezlobili. Přednášky se někdy konaly každý týden. Komunistický režim na to dával neschopné lidi, kteří se k ničemu nehodili. Přednášel tu chlapík, říkalo se mu Hnusák. Za každým slovem, nebo když šlo o nepřátele, používal slovo ,hnusák‘. Například prohlásil: ,Churchill, ten hnusák hnusný, zase promluvil.‘ Tak jsme se dozvěděli, co říkal Winston Churchill. Informace ale byly většinou zkreslené. Také nám říkal: ,Za to, že jste tady, nemůžeme my ani vy, za to můžou světoví kapitalisté.‘ Ti byli čtyři: ,Baťa, kterého jsme vyhnali, v Americe Ford, v Německu je to IG Farben a v Anglii je to Company.‘ To propukl smích. On se nenechal vyvést z míry a odvětil: ,Co se smějete, na každém anglickém výrobku je napsáno: and company. A and znamená a.‘ Zase propukl chechtot. Říkal: ,Co se smějete? To nejsou fakta, to je skutečnost.‘ Takto jsme byli politicky vychováváni.“
„Bylo to 30. dubna 1952, kdy jsem byl ráno v pyžamu a někdo zvonil. Maminka už šla na nákup, nebylo to nějak časně v noci. Šel jsem otevřít, tam dva nebo dokonce snad tři pánové ve dveřích. Jeden na mě ukázal a řekl: ,Jsme státní bezpečnost, oblékněte se a půjdete s námi.‘ Zdvořile. No, tak jsem se oblékl a šel jsem s nimi. V autě mně ten, co vedle mě seděl, řekl ... Přijela ta 603, tehdy se vozilo a říká: ,Doufám, že vám nemusím dávat pouta, jenom se ohněte‘.“
„Nedaleko šachty Rovnost je hrad, který stavěli muklové. Vedle byla korekce. Stavěli ho nepředstavitelně dlouho, využívali to k tomu, že se jim do korekce podařilo propašovat nějaké jídlo, když tam nebyl žádný z bachařů. Já ho nestavěl, korekce za mne už nebyla, to byla starší záležitost.“
„Bývalý tábor stará Rovnost nejprve sloužil německým válečným zajatcům a od roku 1949 politickým vězňům. Od pamětníků vím, že měli ještě teplá kamna, rozpálená od válečných vězňů, kteří byli odsunuti jinam. Odtud to měli přes cestu. Když se chystala nová Rovnost, tak se chodilo zpočátku na šachtu koridorem. Za mne se chodilo na šachtu branou.“
„Z Nikolaje jsme chodili na šachtu Eduard. Je to asi osm set až osm set třicet metrů. To jsme si dodatečně změřili. Byli jsme tam dopravováni takzvaným jáchymovským nebo ruským autobusem, celá směna se musela shromáždit, namačkali jsme se na sebe a bachaři nás k sobě připoutali ocelovým lanem, pak nás zamkli. Klíče nesl bachař. Chodilo se koridorem, kolem byly vysoké ostnaté dráty a pochopitelně i ostraha.“
„Nedaleko šachty Rovnost byla pila, kam se přiváželo dřevo, ze kterého se vyráběly prkna, respektive tvary potřebné pro těžbu. Kolem pily byla za ta léta spousta pilin. Někdo přišel na to, že piliny jsou dokonalý izolační materiál, proto jsme si zde v zimě dělali zmrzlinu. Koupili jsme si v táborové kantýně sušené mléko, které se dalo spolu s kouskem zavařeniny do ešáku. V zimě tu byla spousta sněhu, který se dal s ešákem do lavoru, prosolil se a poté se s ešákem otáčelo. Tak vznikala zmrzlina.“
„Nikolaj byl jedním z horších táborů, já jsem se sem dostal krátce po soudu. To znamená v listopadu roku 1952, kdy jsme měli soud. Dostal jsem jedenáct let trestu s odůvodněním prokurátora, že ukládá mimořádně nízké tresty, jelikož část naší činnosti byla sledována Státní bezpečností. Dostal jsem se sem asi tři dny po rozsudku, na nabytí právní moci se tehdy nehledělo. Tehdy tady byl sníh, zpočátku to šlo, ale od ledna roku 1953 přišel hlad. Ten trval do léta roku 1953, tedy do doby, než vedení pochopilo, že vyhládlí lidé nebudou dobře pracovat. V roce 1952 byl už režim na táboře lepší, předtím štvalo vedení tábora kriminální vězně na politické vězně. Za mne už zde političtí vězni měli většinu. Žily tady tři skupiny: političtí vězni odsouzeni českým soudem, dále zde byli zástupci české retribuce (malá retribuce, kolaboranti s Němci) a Němci, kteří byli odsunuti v roce 1955. S Němci jsme se nestýkali, ani s kolaboranty (udavači gestapu a tak dále). Pokud někdo soudí, že v retribuci byli nevinně odsouzení lidé, je pravděpodobné, že se tam dostali, ale podle toho, jak jsme je tady zažili my, mohli jsme je vnímat jen jako odpad lidské společnosti. Na Nikolaji jsem byl do roku 1956.“
„Tam byla krásná věc, začerněného něco. No samozřejmě proti světlu, tak jsme to rozluštili, proč to bylo začerněno. Poněvadž tam někdo někomu říká, vězeň vězňovi: ,Pracuješ-li pro revoluci, neodmítej občas posedět v base. Potom až tvou prací nastane revoluce, budeš zase ty sázet různé občany do basy‘.“
„Před vstupem do šachty jsme se převlíkali v šatnách (muklové i civilisti). Náš muklovský oděv se na háku vytáhl nahoru, fáráky se spustily dolů (pracovní oděvy). Po šichtě to bylo obráceně, aby fáráky uschly.“
„Nyní se ocitáme u bývalého tábora Nikolaj. Dnes už tady není nic. Zde stávala brána do tábora, ubytovna a kancelář bachařů, dále domy pro vězně, zachovala se podezdívka kulturního domu.“
„Byl tam jako kolektor, civilista, Ladislav Hubáček. Dodnes ještě živý, o rok starší než já, který náhodou seděl s naším komplicem Jiřím Nečasem, čím jsme se seznámili a on mně nosil ..., jezdil skoro každých 14 dní do Prahy. A mně a ještě někomu tam nosil nejenom černé dopisy, takže já jsem měl stále styk s domovem načerno, a nosil nám také jídlo. V době, kdy tam byl vyloženě hlad, na tom Nikolaji, tak nám denně nosil jídlo. Za tu dobu, co tam jezdil, do té Prahy, tak si nikdy nevzal ani korunu na to cestování a jezdil tam prostě za své, jezdil do Prahy a objížděl několik těch rodin a takhle se choval. No, pak ho zavřeli taky.“
„Výslech byl rychlý a slušný, jelikož špionážní zprávy, které jsem jakoby posílal do zahraničí, měl ten referent, co mě vyslýchal, na stole. Nebylo co zapírat, přiznal jsem, že jsem se zprávy pokusil dostat do zahraničí. Byly psány mou rukou. Doznal jsem, že jsem se podílel na zpravodajské a takzvané velezrádné činnosti. V listopadu 1952 jsme byli souzeni jako osmnáctičlenná skupina. Ze spisů vím, že poslední činnost byla kontrolována Státní bezpečností. Já jsem dostal jedenáct let. Dva kolegové dostali čtrnáct let. Vedoucím skupiny byl František Šedivý. Druhý byl Zdeněk Otruba, spolužák ze třídy.“
Jiří Málek se narodil 21. srpna 1930 v Praze. Poté se rodina přestěhovala do Říčan, odkud dojížděl na pražské gymnázium. Po válce působil jako aktivní člen Národně socialistické mládeže. Souběžně studoval pedagogickou a filozofickou fakultu. Po únoru 1948 se podílel na ilegální zpravodajské činnosti pro skupinu Barrandov, která byla napojena na exilové vedení Národně socialistické strany. Dne 30. dubna 1952 byl zatčen Státní bezpečností, odsouzen na 11 let a byl poslán na ústřední tábor do Jáchymova, později na tábor Nikolaj a Rovnost. Na Jáchymovsku si prošel také ústředním táborem C ve Vykmanově a později byl spolu s dalšími mukly autobusy rozvážen na různá pracoviště na Slavkovsku. V roce 1960 byl po amnestii podmínečně propuštěn, ale na jaře 1962 byl opět zatčen a jako „recidivista“ poslán do věznice Leopoldov. Definitivně byl propuštěn v roce 1965. Po propuštění se mu podařilo dostudovat Filozofickou fakultu UK v Praze, kde pracoval jako asistent, později působil ve Výzkumném ústavu geodezie a kartografie. Po roce 1989 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jiří Málek zemřel 22. listopadu roku 2021.
