„Je fakt, že Řekové jsou jako národ velmi pohostinní. Nenechají vás ve štychu. Třeba se ocitnete někde u moře a něco se stane, oni přiběhnou a hned vám pomůžou. To mám taky takový příběh. Byli jsme z toho úplně v šoku. Ale o těch starých Řecích vím, že byli jiní. Říkali si tety, strýcové. Neexistovalo ,pane‘ nebo ,soudruhu‘. Byli jiní. Chybí to tu, bylo veseleji. Město bylo veselejší, ale to je osud.“
„Vyšla jsem s dobrými známkami, ale nebylo mi ještě ani šestnáct let a musela jsem jít pracovat, protože mě na školu nevzali. Chtěla jsem dělat zdravotní školu, sestřičku. To bylo moje vysněné povolání. Hlavně jsem chtěla dělat s dětmi. Mým koníčkem bylo také stříhání vlasů a česání. Viděli, že k tomu mám sklony, tak mě chtěli dát na kadeřnici. Vzpomínám si, jak maminka klečela před ředitelem, ať mě vezmou alespoň za tu kadeřnici. To bylo ale tak pod moji úroveň, že jsem chytla maminku a řekla jsem jí: ,Mami, proč se ponižuješ, před kým? Já jsem hrdá na to, co jsem, klidně půjdu i dělat, ale prosit nikoho nebudu.‘“
„V tom roce 1985 nebo už od sedmdesátých let začali Řekům nabízet, ať se vrátí, že se již můžou vracet. Tak můj tatínek takhle... Ale to zase, vojáci začali s tím, že má nárok na odměny a na takové věci. Náš tatínek tím pádem v osmdesátém pátém zhloupnul, jak já říkám, a odjeli. Dodneška by tu určitě byli a byli by rádi.“
„Někdy i ti Řekové byli zlí na pravé komunisty. To byli takoví obrácení, jak se jim říká, kam vítr, tam plášť. Tatínek vždycky říkával, zvlášť tomu jednomu: ,Ty jsi se převlékl do ženských šatů, abys nešel bojovat. My jsme museli utíkat a bojovat, a ty jsi se měl dobře tenkrát i dnes.‘ Takže byly tam kolikrát hádky. Vzpomínám si, že ve Slezském domě byla schůze řecké komunity a tatínek si mě tam vzal i s maminkou. To tehdy bylo škaredé. Hádali se ti praví komunisté s nepravými. Dokonce jeden vyběhl, že mého tatínka zbije, ale to neměl dělat, protože to se vrhlo tolik lidí tatínkovi pomoc.“
„Vždycky jsme šly čekat tatínka. Ten byl šťastný. Nebylo dne, aby neměl schovaných pár bonbonků v kapse. Když vystoupil, tak jsme se na něj vrhly a on nám je dával. Byl tak šťastný, když nás obě mohl držet za ruce. Byl to člověk, který miloval děti. Tohle v dnešní době hrozně chybí. Když člověk slyší, jak ubližují těm dětem... A nejkrásnější bylo, když jsme přišli domů. My už jsme byly po obědě, ale stejně jsme si sedly s tatínkem. Nejradši jsme měly večeři. To jsme seděli všichni u stolu, čekali jsme, až se přestane jíst, a tatínek nám pak vyprávěl válečné historky. My jsme u toho i plakaly. Tatínek pak řekl, ať už jdeme spát. My jsme nechtěly a prosily jsme ještě o jednu historku. To bylo každý večer, takhle si s námi sedl a vyprávěl nám historky. Bylo to nádherné. Proto já vlastně znám jeho příběh.“
Vasiliki Veličková se narodila v roce 1952 v Krnově. Její rodiče byli řeckého původu. Seznámili se však až v Československu. Maminka během občanské války ovdověla, a přestože to nebylo zvykem, znovu se vdala. Vasiliki měla čtyři sestry. Nejstarší sestra byla dcera z matčina prvního manželství. V roce 1985 se rodiče na popud tatínka vrátili zpět do Řecka. Vasiliki to těžce nesla, ale zůstala v Krnově. Sama je vdaná za Čecha a má dvě děti. Pracovala od svých šestnácti let. Byla zaměstnána v textilním průmyslu a ve výpočetním středisku. Nyní je v důchodu.
