Pavel Döllinger

„Pak se mě ptali, jestli Owígo nechodí před klukama nahatej. Já jsem řekl, že ne. Protože tam byly tři prvky, co estébáci (měli). Buďto tě chytli na penězích nebo na politice nebo že jsi pedofil. Jiná možnost u estébáků nebyla. A když tě nechytli na ničem, tak tě prostě pronásledovali, jak se dalo.“

„Martinu nám nevzali do školky. Napsali nám, že nesplňuje nějaký kritéria. Bylo zajímavý, že jsme oba pracovali ve školství. Manželka je kantorka a já jsem dělal taky ve školství. A já jsem napsal ředitelce školky dopis, že pokud mi nevemou holku do školky, že si zjistím, a že mám ty možnosti, jestli všechny děti byly vzatý podle toho paragrafu, splnily podmínky. Že oba pracujeme ve školství a že nevidím důvod, proč by nám neměli holku přijmout. Takže jsem určitým způsobem pohrozil. A tak nám holku do školky vzali.“

„To byly prostředky k výchově. Mě mrzí v týhletý době, že se teď určitým způsobem bere činnost oddílu spíš na první dojmy. Ale v některých oddílech se vytrácí výchova. Oddíl prvně měl vychovávat. Ale ať to byla táborová hra, tak to k něčemu muselo vychovat. Nebylo to jenom, že se zahraje, jsou bohatý kostýmy. Myšlenka, proč táborová hra je, mizí v některých těch táborech.“

„Když si vezmeš ČINy, tak tam se upozorňovalo na dobu sedmdesát až osmdesát devět. Pak tam byla brožura Lilie za ostnatým drátem, tam byla historie jednotlivých muklů, kteří měli bohatou historii komunistickýho žaláře. Vůdcům, kterým jsme to distribuovali, jsme ukazovali, co je ten správnej skauting, čeho chce docílit. Prostě pro ty nový mladý vůdce, aby věděli, co to je. Protože v tom osmdesátým devátým kdekdo přišel buďto z Pionýra nebo tělovýchovný jednoty, ze Svazarmu. A po dobu těch dvaceti předchozích let si každej oddíl dělal svoje. A myslel si, že to dělá nejlíp.“