poručík Viktor Ráža

„Devátýho května, starej říká: ,Bude přesun, brzo, zajisti si dostatek paliva.‘ Tak jsem jel pro pohonný hmoty, vzal jsem si tam toho ruskýho tohohle... ,Ty, máš to v pořádku?‘ ,V pořádku.‘ Tak jedeme. Máme naložený cisterny, všechno. No my jsme vám jeli kus a najednou mu to zastavilo. Povidám: ,Co je?‘ Von ten vůl měl povolený nějaký ty šroubky. Vono se to ňák stočilo a urvalo to hadice, co šly na brzdy, a přestalo mu to brzdit. No nic, to mu nevadilo, to voni všecko spravili. Pospravoval to, trvalo to myslim tak hodinu. Za hodinu sme vyjeli, nabrali sme benzin a ja povidám: ,Jak budeš brzdit?‘ ,No...‘ Tak jsme jeli zpátky a já povidám: ,Kurnik, jeď z kopce jenom jedničkou nebo dvojkou, ne abys mě brzdil tou...‘ Tam byla kardánová brzda. Jestli víte, co je kardán. To je ten hlavní, co táhne zadek od motoru na zadní kola. A na tom bylo kolo a to brzdilo. Von ten vůl začal brzdit a najednou na nás lidi ukazujou. Povidam: ,Co je?‘ Vykouknu. ,Pastuj! ‘ Nám hořel celej spodek! Plno benzinu nahoře. Já sem vyletěl vodtamtuď, vytrh jsem pistoli, povidám: ,Hajzle, okamžitě to zhas, nebo tady zdechneš pod tim!‘ On vyletěl, drap nejdřív plášť, já jsem mu pak ještě hodil muj plášť a deku, tak tam vlez pod to a tak dlouho, až to uhasil. To stačilo už moment, kdyby tam bylo nateklý trochu toho, tak jsme byli

„Děda, to byl hroznej hrdina. On byl v první válce. Já vám řeknu případ. Jsme se tomu vždycky smáli. Děda přišel, prostě tam, jak začali bolševici řádit. A on byl v carské armádě, takže vykličkoval a dostal se domů. Přišel domů a ženský seděly celý smutný, takhle u... měli jsme tam studnu a žlab takovej, u toho žlabu seděly. A děda přišel: ,A co? Copak ženský?‘ Tak se přívítali, byli rádi, no pochopitelně, babička byla ráda, že děda přijel. Jak se bavili, bavili a tetka ale říká, ňáká teta Kuchová, ale: ,Václave, víš, co nám udělali bolševici? Vzali nám koně. Takovýho pěknýho koně jsme měli.‘ ,Hergot, baby, vy nedokážete koně před bolševikama sakramentskejma ubránit?! To kdybych já byl doma, já bych... to byste viděly!‘ Děda se začal chvástat. Tak mluvěj, najednou jedou dva na koních. Na bosejch nohách měli šporny a špagát zadrhnutej tuhle koňovi na ten spodní čelist, flintovku na špagátě na zádech. ,Zdravstvuj, zdravstvuj.‘ Teď tak koukají, koukají... A děda říká: ,Čto nužno?‘ On se na něj podíval: ,No, tvoji botinky.‘ Tvoje boty, děda měl pěkný vojenský boty. No, von se do něj pustil samosebou děda, že tohle to či čo... Ten normálně sundal flintovku, udělal cvak cvak: ,A davaj!‘ A se na něj podíval: ,Se teď nechám zastřelit, když tohleto?!‘ Sundal boty a ještě mu je podal na koně!“

„Sotva jsme vyjeli na Mikuláš, palba, tak jsme se tam kryli chvíli. Zas jsme vyjeli kousek. A já povídám: ,Hergot, podíváme se, jak ten Mikuláš vypadá.‘ Sotva jsme vylezli ven, zase palba. No tak jsme si nabrali ještě granáty a samopaly. A jeden kamarád povídá: ,Ty, já tady mám tetku.‘ No já povídám: ,Tetku tady budeš hledat teď!‘ ,Tuná, tuná tetka je, blízko. ‘ Tak jsme tam zastavili, takovejch sto metrů nebo padesát metrů za tim. A on běžel tam. No, to netrvalo deset minut a on přiběh s pekáčem makovejch buchet. Úplně horkejch! Sotva ty buchty hodil na ten..., hned po nás dávka ze samopalu. Ze sousedního baráku z okna. Tam byli hlinkovci nějaký nebo Němci nebo kýho čerta... Tak nám nezbejvalo nic jinýho, než že jsme sebrali každej jeden granát a dostali jsme se pod to vokno přibližně. A fukli jsme ho tam a přestala palba a byl pokoj.“

„A já koukám rozbitý vokno, vyražený... prostě papírnictví, tak jsem tam něco hledal a vtom slyším dvě rány, tak se vohlídnu... a voni Rusáci leželi dva, vožralí jak dobytek. Protože ten Mikuláš, ten tam měl veliký palírny. Voni se tam vožrali a zostali na tom náměstí takhle pod stromama ležet. A přišel Rusák, kapitán, a prostě utíkal, Němci je hnali. A přišel, kop do nich, voni nechtěli vstávat, kerejsi ho poslal do prdele, to voni uměli. No a von se nasral, že, vytáh pistoli a zastřelil je voba dva. Já jsem říkal: ,Što vy sdělali?‘ A on: ,Ty durak molodoj!‘ povidá, ty seš ještě hloupej mladík. Mně bylo osmnáct let. ,Já je tady nechám a podívej se – vidíš? Němci, támhle. Já je tady nechám a oni zajmou, vyslechnou, zmordujou a zastřelej stejně.‘ Tak to prej máš jedno. ,A tahat já je nemůžu všecky,‘ povidá, ,tady jich je plno, vožralejch.‘ A tak na to dopláceli hoši hodně.“